Sto let slaví letos areál písecké nemocnice. Déle než pětinu této doby působí v jeho zdech lékař Jiří Holan. Do nemocnice nastoupil v roce 1990 na oddělení radiodiagnostiky. Poslední dva roky celou nemocnici řídí. Na radiologii a mamografii ale nezanevřel. V rozhovoru pro Písecký deník mluví o tom, jak se dívá na eutanazii, hysterie kolem ptačích chřipek nebo o tom, že by mu nevadilo být lékařem před sto lety.

Díváte se na seriály z lékařského prostředí? Odpovídají realitě?

K nim mám velkou averzi. Co jsem měl dříve možnost vidět, tak bylo mimo realitu. Je to pro mě tedy ztráta času a dokonce to nefunguje ani jako prostředek k relaxaci. U některých filmů včetně kreslených si odpočinu, ale u lékařských určitě ne. Nemocnici na kraji města jsem viděl, ale jsem člověk, který se nerad dívá i na kvalitní seriály znovu, protože podruhé už ví, co se stane.

Pomáhají vám seriály zlidštit zdravotnictví a navázat lepší kontakt s pacienty?
Naopak. Seriály formují lidi, říkají jim, že si je možné na péči jednoduše stěžovat a během jednoho či dvou dílů se domoci mnohamilionového odškodnění. V nemocnici celkem rychle poznáme, když některý ze seriálů ukázal, že během čtrnácti dnů získal poškozený pacient milionové odškodné. Lidé si pak mnohem více stěžují, a to není tím, že by se naše péče ze dne na den zhoršila, ale tím, že lidé uvěří seriálům do té míry, že jsou schopni podle nich i konat.

Chtěl byste žít jako doktor v roce 1911, kdy vznikla písecká nemocnice?
Možná ano. Je těžké si představit podmínky, ale jak jsme sbírali materiál ke knize, která k výročí vyjde, dozvídal jsem se mnoho nového a skládal jsem si fragmenty z archivu a soukromých sbírek. Medicína je krásná věc, a kdybych se měl živit medicínou tehdy jako teď, tak bych to tehdy asi také vydržel.

V devatenáctém století stála předchůdkyně nemocnice u Svaté Trojice. Vchod i východ vedly na hřbitov. Jak to působilo na psychiku nemocných?
Chorobince nebo lazarety tu byly už v šestnáctém století, ale první měšťanský chorobinec byl právě u zdi Trojice. Vchod i východ byly opravdu do hřbitova, což samozřejmě vadilo pacientům. Tehdy v chorobinci nepůsobil lékař, byl tam jen jakýsi správce a prodejce léků, v dnešním smyslu lékárník, ošetřovatel a služka. Pozdější moderní chorobinec vznikl v Budovcově ulici, tam už v devatenáctém století byl lékař. Po apelech jak lékaře Šťastného, tak okolních obyvatel a pacientů, napadlo Písecké postavit nemocnici na návrší za městem, kde stojí od roku 1911 dodnes. Měšťané si tehdy stěžovali, že jim nesnesitelný zápach komplikuje život a vadí jim při cestě na mši svatou. Zároveň si počátkem dvacátého století jeden ze živnostníků stěžoval, že z budovy pro choromyslné, což byla stavba o dvaceti metrech čtverečních, vychází křik a narušuje klid i v nočních hodinách.

Má dnešní nemocnice vůbec něco společného s tou původní z roku 1911?
Pavilony nám zůstaly a jsou pospojovány chodbami tak, aby tvořily monoblok. Mimo něj zůstává pouze pavilon infekce, patologie, transfuzní stanice, obslužné provozy a kaple. Kromě budov tu zůstaly i stromy, lípa, která stojí na nádvoří, je zachycena na prvních fotografiích jako zasazený mladý stromek. Spojnicí je i historie sama a doufám, že stále dobré jméno tohoto zařízení dodnes.

Umíte si jako lékař představit vystačit si s tak primitivními nástroji, které měli zdravotníci tehdy? V historii vaší nemocnice na webu jsem se dočetl, že na konci 19. století byl v nemocnici jeden skalpel…
Představit si to lze. Je jasné, že v té době měl pacient mnohem menší šanci na přežití než dnes. Vybavení, které měla nemocnice tehdy, bylo ale v kontextu doby a ostatních chorobinců a nemocnic na vysoké úrovni. Navíc Češi měli vždy rozvinutou schopnost improvizace a dokázali dostupné prostředky co nejlépe využít. Doktoři museli tehdy mnohem víc používat své smysly. Dnes je to dost nahrazeno technologiemi, tehdy museli více používat ruce, uši. Ta doba měla také něco do sebe. Na druhou stranu, až se lidé podívají na dnešní vybavení za dvacet let, také se budou ptát, jak bylo možné léčit a operovat tímto způsobem, který je pro nás dnes úplně normální. Medicína jde velice rychle dopředu.

Dá se tedy říct, že tehdejší doktoři museli lépe komunikovat s pacientem, když ho museli vyšetřit bez přístrojů právě s využitím svých smyslů?
To asi nelze říct, ale byli odkázáni na fyzikální vyšetření více a znali ho možná dokonce lépe než dnešní zdravotnický personál. Ten má zase ale možnost využít pomoci přístrojové techniky, takže na fyzikální vyšetření není tak odkázán. Přístrojová technika je lepší diagnosticky i léčebně, takže i výsledky našeho snažení jsou lepší. Dříve měl lékař určitě větší manuální kontakt s pacientem, ale v jistém smyslu je ta práce tehdy a dnes velmi podobná.

Proč v Písku vznikla nemocnice v pravém slova smyslu tak pozdě? V její historii se lze dočíst, že vedení města žádalo o informace o fungování Volyni a další města.
Nevím, čím to bylo. Je pozitivní, že se ptali, jak to funguje jinde. Vzpomínám si, že když se asi před deseti lety u nás stavěly nové operační sály, naši lékaři a technici řadu měsíců jezdili po Evropě a ptali se ve vyspělejších zemích tak, aby se sály přiblížily té vyšší úrovni. Možná, že tenkrát to udělali stejně, aby zde postavili nemocnici, která by mohla fungovat dlouhá léta, což se také stalo.

Jak se měnil počet lékařů a lůžek?
Dnes je těžko představitelné, že zpočátku se o 250 pacientů starali dva a později tři lékaři. Teď má nemocnice 102 lékařů a letos přijímáme osmnáct nových. Naše nemocnice měla v devadesátých letech dvacátého století kolem 750 lůžek, dnes má 420 lůžek.

Máte představu, kolik pacientů prošlo za těch sto let nemocnicí?
Přesné záznamy samozřejmě nemáme, ale když si uvědomíme, že posledních deset let jsme ošetřili ročně zhruba 200 tisíc ambulantů a 15 tisíc hospitalizovaných, celkové číslo bude vysoké.

Jak před 100 lety fungovala péče? Existovalo zdravotní pojištění?
Vím, že nemajetným platilo péči, léky a také pohřby včetně rakví město. Máme v dokumentech důkazy o tom, že majetnější si připláceli. Fungoval pojišťovnický systém, kdy pacient v nemocnici zaplatil a pojišťovna mu to pak proplatila. To byla ale zase záležitost bohatších lidí, chudí na pojištění neměli.

Je možné představit si, jak bude medicína vypadat za sto let?
Velice těžko. Můžeme jen spekulovat o tom, jestli budou fungovat nemocnice dnešního stylu nebo zda se lidé budou léčit sami, zda budou tkáňové banky chrlit orgány a zda nebudeme tvořit svá duplicitní dvojčata. Sto let v medicíně je strašně dlouhá doba.

Dnes se mluví o zavedení nadstandardu zdravotnické péče. Je to novinka, nebo něco podobného bylo už před desítkami let?
Máme v archiváliích dokument, v němž zakladatel nemocnice Šťastný píše okresnímu zastupitelstvu, aby byly pořízeny na určité pokoje modernější přístroje, lepší drátěné postele, protože hospitalizuje více majetných měšťanů. Nadstandard tedy byl otázkou lepších hotelových služeb, v medicíně si lidé vybrat nemohli. V období socialismu lepší pokoje nebyly, ale v devadesátých letech jsme je zase vybudovali.

Hrozil nemocnici za sto let existence někdy zánik?
Za socialismu bylo období, kdy se jednalo o tom, zda bude oblastní nemocnice v Písku nebo ve Strakonicích. Nakonec byly politicky určeny Strakonice, ačkoliv jejich spádová oblast je menší. Myslím ale, že konkurence byla vnímána v tom dobrém slova smyslu, píseckou nemocnici to i podle archivních dokumentů vždy posouvalo dopředu.

Jakou roli hraje v práci dnešních lékařů internet? Nestává se vám, že si lidé sami určí diagnózu a pak se špatně léčí?
Řekl bych, že spíše dobrou. Třeba na mamografu objevíme nádor v prsu ročně u osmdesáti žen. Když s těmi ženami mluvím, mají mnohem více informací než dříve, rozhovor s nimi je mnohem snazší. Mamografii děláme od roku 1997 a dnešní stav je se začátky nesrovnatelný. Internet hraje tedy mnohem pozitivnější roli než televize.

Čím je nemocná naše společnost a čím by se dala léčit?
To je otázka spíše pro filozofa nebo sociologa, ale já se snažím vychovat své děti tak, aby z nich byli slušní lidé. Do jaké míry se to daří, to musí posoudit jiní. Ve společnosti je určitě spousta lží, intrik, málo toho hezkého. Navíc tomu pomáhají i média, protože špatná zpráva je ta dobrá, a masáž populace je veliká. Každý může ovlivnit svoji rodinu, a to jen do určité míry, a o to se snažím. Až za mnoho let budu vědět, zda jsem to dělal dobře.

Měla by být legalizována eutanazie?
Na to není jednoznačná odpověď. Když jsem se setkal s lidmi, kteří umírali při strádání jak fyzickém, tak psychickém, chápu do určité míry zastánce eutanazie. Vím, že je snadno zneužitelná, a jako lékař nejsem schopen říct, zda je možné vytvořit takové právní prostředí, které by možnost zneužití eliminovalo. Dnešní medicína ale má prostředky, jak kruté bolesti třeba onkologických pacientů zmírnit a udělat odchod méně útrpný. Jsem tedy spíše zastáncem co nejvíce využívat dnešní prostředky tak, aby člověku, o jehož osudu je rozhodnuto, bylo utrpení eliminováno. Mnohokrát se stává, že umírající se stále vyšetřují a léčí v situaci, kdy vyšetřování a léčení ničemu neprospěje, ba naopak. Transporty a léčbou se utrpení násobí a čas, který mu zbývá, by člověk mohl využít daleko lépe, než aby se do poslední chvíle překládal z lůžka na lůžko. V řadě případů je třeba nenechat se příbuznými dotlačit do věcí, s nimiž personál nesouhlasí, a jdou proti racionální medicíně.

Jak se díváte na hysterické reakce na některá onemocnění, jako byla ptačí chřipka? Mohou za to farmaceutické firmy?
Jako lékař mám určitý nadhled. Vždycky se někde objeví meningokok, někdo zemře a média masírují lidi řadu týdnů tím, jak je toto onemocnění nebezpečné. Přitom na chřipku, což je mediálně banálnější virus, zemře daleko více lidí. Nevím, jestli v tom hrají roli farmaceutické firmy, ale je jasné, že taková situace je pro ně dobrý byznys.

Litoval jste někdy toho, že jste se stal doktorem?
To ne, i když lékaře jsem dělat nechtěl. Na gymnáziu jsem uvažoval o chemii a imunologii. Shodou náhod jsem se stal lékařem a pak také radiologem. Pokud byste se ale zeptal, zda bych šel znovu dělat lékaře, řekl bych, že nevím. Jednoznačné ano bych v tuto chvíli neřekl, protože medicína je sice krásné řemeslo, ale také vám toho spoustu vezme.

Nechybí vám radiologie, když sedíte v ředitelském křesle?
Držím se jí, pracuji na radiologii, mamografii, jezdím po přednáškách. Snažím se být stále v kontaktu, protože funkce ředitele je volená a navíc mám medicínu moc rád. Přináší totiž to, co nepřináší úspěch ve vedení nemocnice. Člověk má okamžitou reakci, pozná, zda se mu povedla diagnóza nebo ne. Pocit z práce je úplně jiný a já to potřebuji.

Chtěl byste tedy, aby vaše děti dělaly medicínu?
Nejstarší dcera se dostala na stomatologickou fakultu. Ostatní potomci ať dělají také, co jim půjde a co je bude bavit. Myslím, že rodiče by měli být doma, když je děti potřebují, a ne si skrze ně plnit své sny.


Jiří Holan
Narodil se 5. ledna 1966 v Písku, je ženatý a má tři dcery. Vystudoval obor všeobecné lékařství na LF UK v Plzni, kde promoval v roce 1990. V letech 2007- 2009 absolvoval MBA studium na Czech Management Institute Praha - ESMA Barcelona
Postgraduální vzdělání získal v roce 1993 v oboru radiodiagnostika atestaci I. stupně a v roce 1998 v oboru radiodiagnostika atestaci II. stupně.
Od roku 1990 pracoval jako samostatně pracující lékař odd. radiodiagnostiky Nemocnice s poliklinikou Písek. V roce 1999 byl jmenován do funkce zástupce primáře odd. radiodiagnostiky a v roce 2006 jmenován do funkce vedoucího lékař centra Mamografie Nemocnice Písek, a.s.
Od roku 2010 je předsedou představenstva Nemocnice Písek, a.s.

Písecký deník je na Facebooku. Klikněte ZDE!