Ulice, která vede z Velkého náměstí k Putimské bráně, přesněji k místům, kde kdysi stála, nese jméno spisovatele, básníka a dramatika Fráni Šrámka. Toto jméno ale má až od 13. dubna 1962.

Podle Jiřího Práška a Lubora Ludvíka, autorů knihy Písecké ulice, se jí už v roce 1411 říkalo Putimská, podle obce, ke které se z města vyjíždělo právě tímto směrem. Potom Písečtí jí začali říkat K Putimské bráně. Úředně název Putimská získala při prvním velkém pojmenovávání ulic 21. října 1785 a vymezen byl úsek od dominikánů k bráně.

Na začátku minulého století se město rozhodlo pro změnu. Ulice dostala jméno Vítězslava Hálka, ale jen zhruba na šedesát let. Na tohoto básníka nenajdeme už v Písku žádnou připomínku. Patrně Písečtí usoudili, že přednost mají velikáni se vztahem k městu.

A to právě splňoval Fráňa Šrámek. Narodil se sice v Sobotce (19.1. 1877), ale již jako osmiletý chlapec se s rodiči přistěhoval do Písku do domu č. p. 31 u Putimské brány.

Ve městě na břehu Otavy prožil deset let, ale byl tímto pobytem poznamenán do konce života. Fráňa Šrámek navštěvoval nejprve měšťanskou školu na Malém, dnes Alšově náměstí a potom studoval na gymnáziu. Maturitu však už skládal v Roudnici, kam byl jeho otec, berní úředník, přeložen. Původně odešla do Roudnice celá rodina kromě Fráni, který měl v Písku dokončit studia.

Otec však brzy změnil názor a lze se jen dohadovat, proč se tak stalo. V septimě ještě 12. prosince 1894 navštěvoval Fráňa Šrámek písecké gymnázium, ale podle dochovaných písemností už druhý den nastoupil do školy v Roudnici, kde také středoškolská studia dokončil.
Stopy jeho desetiletého pobytu v Písku najdeme v mnoha dílech.

Zatímco v jedné z nejslavnějších básní se otevřeně vyznává ze vztahu k Písku, však ji také nazval Písecká, v románu Stříbrný vítr se jméno města neobjevilo ani jednou.

Ale ti, kdož znali město, hned při prvním čtení poznali, že je řeč o Písku, zdejším gymnáziu a jeho profesorském sboru. Stříbrný vítr vyšel poprvé v roce 1910. Ale teprve o deset let později v doslovu k druhému vydání Šrámek veřejně přiznal svoji píseckou inspiraci.

Spíše než románovou podobu znají mnozí lidé film Stříbrný vítr s Eduardem Cupákem a Janou Rybářovou v hlavních rolích Jeníka Ratkina a Aničky. Film natočil v roce 1953 v Písku režisér Václav Krška a někteří obyvatelé města si v něm zahráli. Václav Krška režíroval i další film na motivy Fráni Šrámka Měsíc nad řekou, kde jednu z hlavních rolí hrála nezapomenutelná Dana Medřická.

Fráňa Šrámek na město svého dětství a mládí často vzpomínal a ve svém díle oslavoval. Báseň Písecká napsaná při příležitosti 150 let zdejšího gymnázia se stala jednou z nejčastěji recitovaných básní nejen v Písku. Při různých slavnostních příležitostech zněla ve skvělém přednesu Zdeňka Štěpánka.

O tom, že Šrámek na Písek často vzpomínal, svědčí jeho dopis adresovaný proferskému sboru píseckého gymnázia z dubna roku 1946, kde mimo jiné píše:

„Poslali jste mi několik krásných pozdravných řádků a při jejich pročítání mám dojem, že mi je posíláte po stříbrném větru nejen proto, že přilétají z milovaného města, které leží tam nad Otavou a zároveň v jednom vděčném kousku mého srdce, ale i proto, že vyposlouchávámz nich melodii a řeč mně velmi známou, právě onu, která tam na březích Otavy do mých mladých let kdysi zpívala.“

I když Písek měl velmi rád, do města se Fráňa Šrámek už nikdy nepodíval, i když to několikrát slíbil. Odůvodňoval to tím, že „se nesluší šlapat po stezkách svého mládí.“ A také nikdy nešlapal, zemřel v Praze 1. července 1952 a nedočkal se tak ani premiéry Krškova filmu.

Dům č. p. 31, kde Šrámek s rodiči bydlel, se jmenuje U Koulí podle do fasády zasazených reliktů z doby někdejšího dobývání města. Koule byly nalezeny při bourání Putiské brány v předminulém století, zedníci je zasadili do fasády a fungují tak jako určité domovní znamení. Když se na dům podíváte od řeky, vypadá spíše jako hrad.

Budova nejspíš původně byla součástí tvrze, která stála nad Drlíčovem. Tato ves se po založení města stala jeho součástí. Dům U koulí má bytelné sklepy vytesané ve skále, stejně jako další domy v této ulici. Sklepy některých domů byly vzájemně propojeny a sloužily obyvatelům k ochraně při požárech a ve válečných obdobích.

Kdysi se tradovalo, že právě z těchto sklepů vede pod městem tajná chodba až k Martínkovi. Zatím se ji ale nikomu nepodařilo objevit, Chodba tu prý sice byla, ale krátká a byla vykopána až kolem roku 1769 při průzkumu ložisek zlata.

Dům je nápadný také svoji výzdobou, kterou nad parkány tvoří kopie empírových váz z dílny milevského rodáka, hrnčíře Josefa Svobody. Podrobněji jsme o něm psali v předcházejících dílech putování po píseckých ulicích. Připomeneme jen, že Josef Svoboda si po patnáctiletém vandrování po rakouské monarchii v roce 1798 otevřel kamnářskou a hrnčířskou dílnu v Písku. Jeho keramické vázy, na jejichž návrzích se podílel také malíř Jan Adam Lochman, dodnes zdobí některé písecké domy. Dům je také nápadný pozůstatky renesančních sgrafit, která byla odkryta v roce 1993.

Dům U Koulí je zajímavý nejen z historického, ale i literárního hlediska. Bydlel zde vlastenecký profesor Řehoř Zeithammer, který stál u zrodu městské knihovny. Z dalších obyvatel připomeňme básníka Adolfa Heyduka, spisovatele Josefa Holečka a historika Františka Křemena.

Do roku 1945 dům patřil vdově po rakouském důstojníkovi Marii Roese, jejím dědicům byl zkonfiskován. Tehdy tady byl ještě široký klenutý průjezd, který uzavírala vyřezávaná okovaná vrata s klepadlem. Schodiště vedlo k místnostm v mezipatře a prvním poschodí. Bývalá bašta sloužila jako letní altán a později i jako obydlí. Po rekonstrukci v roce 1963 se sem nastěhovala lidová škola umění, dnes základní umělecká škola.