Na výstavě Jihočeští řemeslníci v Prácheňském muzeu jsou k vidění i polozapomenutá řemesla. Určitě k nim patří výroba loučí, kterou o Muzejní noci ukazoval a při Řemeslnických dílnách ještě předvede Jindřich Kurz.

„Lidé si často pletou louče s pochodněmi, ale výrobní postup je úplně jiný. Pochodeň se máčí do smoly, louč je pouze vhodně vybrané naštípané dřevo, bez dalších příměsí. Hoří poměrně rychle, a tak spotřeba loučí zejména v zimním období byla obrovská,“ vysvětluje Jindřich Kurz, bývalý pracovník Prácheňského muzea, který se tady stále ještě stará o podzemní akvária sladkovodních ryb.

K výrobě loučí ho přivedla náhoda. V novinách si přečetl o výzkumu archeologů Prácheňského muzea v Horosedlích. Našli tam tenkrát pozůstatky stavení z renesanční doby. Byla tam kamna a mimo jiné také takzvaný dýmník pod louč.

„Mně ta věcička připadala zvláštní a hlavně zajímavá a zeptal jsem se archeologa Jaroslava Jiříka, co se vlastně myslí dýmníkem pod louč. Vysvětlil mi, že je to pomůcka na odvádění kouře odlouče. Od dýmníku vedly takové keramické trouby a kouř se nimi přes strop vedl mimo chalupu. Dýmník je trychtýřovitá nádoba, tenkostěnně vytočená a vypálená z hlíny,“ vysvětlil poslání dýmníků Jindřich Kurz.

Louče ho potom doslova chytly a už jim věnoval hodně času, úsilí a hledání. Zajímá se o jejich výrobu a užití, jak dlouho louče hoří a jakou mají svítivost. Potom začal studovat etnografický materiál a došel k zajímavým zjištěním.

Mnohé určitě překvapí, že loučemi se svítilo ještě za první světové války, protože někteří lidé neměli na petrolej a mnohdy ani na sirky. Bída byla tak veliká, že v některých částech Čech a Moravy, zejména na Chodsku a Valašsku, se domácnosti vrátily ke svícení loučemi.

„Literatury o loučích je velmi málo. Postupně jsem se dopátral, že se štípaly z bukového, borového nebo osikového dřeva. Tak jsem si sehnal špalky a začal jsem je zpracovávat. Přitom jsem zjistil, že je to velmi těžké a namáhavé řemeslo. Musí se speciálně pro tyto účely vybrat strom, říkalo se mu svietidlák, porazit ho, odkornit a nařezat. Potom se špalky štípaly na délku asi tak osmdesát centimetrů a šířku tří palců, což je zhruba sedm centimetrů. Louče se pak musely nechat schnout asi tak rok, možná i déle,“ popsal postup výroby Jindřich Kurz.

Louč hořela tak dvacet minut, musela se proto často vyměňovat. Mnohdy je parta šesti i více chlapů dělala celou zimu a ještě brzy na jaře. Sešli se v jedné chalupě, ženské draly peří, nebo dělaly jiné domácí práce a chlapi štípali louče.

Jindřich Kurz předvádí i loučník, což byl držák na louč. „Pod ním byla nádoba s vodou nebo mlýnský kámen, kam padaly soply čili oharky. Louče se musely hlídat, jednak aby se neztratil oheň a aby od nich nevyhořelo stavení. Po domě nebo do chlévů se louč nosila v malém držáku, kterému se říkalo krbeček,“ uvedl Kurz.

Většinu nástrojů nebo pomůcek k řemeslu si zhotovil sám. S výrobou loučí chce seznámit co nejvíce lidí a s trochou nadsázky dodává: „Až vypnou všechny atomové elektrárny a nebudou ani další zdroje elektřiny, budeme možná rádi za louče. Člověk by se měl naučit všechno, aby dokázal přežít.“