Čtenáři se nemusí bát o budoucnost svého oblíbeného Deníku, protože na jihu Čech vyrůstá nadějná další novinářská generace.
Potvrdily to výsledky soutěže pro mladé jihočeské novináře na téma Co pro mě znamená domov? Vyhrála patnáctiletá Sabina Housková z Hrejkovic u Milevska, která přiznává, že vítězství je pro ni velký úspěch a motivace, aby šla dál za vysněným cílem stát se novinářkou.

Ve svém originálním soutěžním příspěvku jste připomněla, že domov má i figurka ze hry Člověče, nezlob se. Jak vás napadlo tohle spojení?
Nad soutěžním zadáním jsem dlouho uvažovala, než jsem začala svůj příspěvek psát. Napadlo mě to z ničeho nic, tuhle hru jsme všichni doma hrávali jako malí. Došlo mi, že je to při hře skoro stejné jako s normálním domovem. Každý má svůj domov, kam se těší, a ten domeček má i figurka ve hře.

Jak dlouho jste byla vy sama od domova a kde jste byla nejdál?
Jsem doma skoro pořád. Akorát, když jezdím na soustředění se sportovním aerobikem nebo když jezdíme s rodinou na dovolenou. Ale pak se domů vždycky ráda vracím a těším se zpátky.
Nejdál jsem byla asi v Tunisku. Moc se mi tam líbilo, je tam bezpečně a ani jsem se nebála, že by mě tam ukradli.

Uvažujete o žurnalistické kariéře? Chtěla byste si zvolit povolání novinářky?
V budoucnu bych jako novinářka určitě chtěla pracovat. Teď, když jsem vyhrála novinářskou soutěž, mě to láká ještě o trošku víc.
Chodím do deváté třídy a chtěla bych jít na gymnázium do Milevska. Jdu právě proto na gymnázium, protože žádná střední škola, která by studenty připravovala na novinářské povolání, není. Pak bych to zkusila dál.
Bavilo by mě psát do novin, ale stejně tak mi přijde zajímavé třeba i moderování televizního zpravodajství.

Píšete novinářské materiály často, nebo je tenhle váš vítězný text ojedinělý?
Abych pravdu řekla, psaní se nějak moc nevěnuji. Spíš jenom tak, když nemám co dělat nebo když mě zrovna něco napadne, tak sednu a něco napíšu.
Když mě ale téma chytne, tak se rozepíšu třeba na dvě nebo tři stránky. Když píšeme ve třídě slohy, například o přátelství, spolužáci ho napíšou na půl stránky, ale já se vždycky rozepíšu a stránek potřebuji víc.
Proto jsem byla ráda za tuhle soutěž. Přečetla jsem si o ní v milevských novinách a zaujala mě. Maminka mě na ni také upozornila, že bych to mohla zkusit. Ví totiž, že mě psaní baví a že se zajímám o žurnalistiku.

Máte nějaké vzory mezi českými novináři nebo spisovateli? A čtete ráda knihy?
Novinářské vzory ani oblíbené spisovatele žádné ani nemám. Literatura mě ale baví, spíš než doporučené četbě dávám přednost vlastnímu výběru.
Asi podobně jako jiné děti v pubertě mě v poslední době například velmi zaujala knížka My děti ze stanice ZOO.
A co poezie? Zkoušela jste psát také básničky?
Básničky moc nepíšu. Ale zkoušela jsem už také písňové texty, jenže mě tahle tvorba zatím moc nezaujala.

Máte po škole čas ještě na jiné koníčky než jenom na sportovní aerobik nebo na psaní?
Hlavně jsem ráda s přáteli. Baví mě poznávat nové země a jsem ráda, když mohu někam cestovat. A jak už jsem řekla, baví mě číst.

Pochlubíte se spolužákům ve třídě s vaším úspěchem?
Asi ano, protože spolužáci ve škole mi docela fandili. Ptali se mě, jak to dopadne, takže jim řeknu, jaké to bylo a že jsem vyhrála.

Kde chcete publikovat váš vítězný článek? Využijete jej ve vašem školním časopise nebo na internetových stránkách školy?
Školní časopis nemáme ani školní internetové stránky, kam bychom mohli přispívat. Právě proto jsem se také zúčastnila téhle soutěže a zkusila publikovat cestou novinářské soutěže.

Domov má i figurka z „Člověče, nezlob se“
SABINA HOUSKOVÁ
Co pro mě znamená domov? Domov, jinými slovy kout našeho dětství. Právě zde jsme strávili nejkrásnější etapu našeho života.
Asi jen málokdo se nevrací s úsměvem na tváři a hřejivým pocitem uvnitř do již zmiňovaného místa.
Říká se, že každý z nás má domov, dokonce i figurka v nezapomenutelné stolní hře „Člověče,nezlob se“.
Až mi zůstává rozum stát, jak moc se stolní hra podobá běžnému životu. Důležité je však podotknout, že ne doslova.
V „Člověče, nezlob se“ o našem nadcházejícím kroku rozhoduje kostka, která někdy ukáže šťastnou šestku, jindy zas malé číslo jedna.
V cestě k domečku se nám však často objeví figurka jiné barvy, která je naší překážkou, a podobně je to tak i v životě.
Jen si vzpomeňte, jaký to byl dobrý pocit, když jste mohli vyřadit figurku svého protihráče zpět na políčko „Start“, vy mohli poposkočit o políčko vpřed a tím se přiblížit k políčku „Cíl“.
Jenže v běžném životě nevíme dopředu nic, a zdaleka to ani není s naším nepřítelem tak, jako v dětské hře. Není figurka jako figurka, a stejně i tak není člověk jako člověk.
Lidé se liší i barvou stejně jako figurky v dětské stolní hře. Možná je to výhra, když hráč má všechny figurky pohromadě, a možná taky ne. A nemůže hodit šestku, i kdyby sebevíc chtěl.
Hra obsahuje jistý řád a pravidla, kterých se každá figurka musí držet. A to bez výjimky.
V našem domově se zase snažíme dodržovat tzv. domovní řád, leč ne každý má tu snahu. Například lidé často označovaní za vyvrhele, ožraly, bezdomovce a podobně, znají možná akorát tak jízdní řád, který mají před očima, když uléhají na lavičku autobusového nádraží místo do postele .
Ne nadarmo se v naší hymně zpívá „Kde domov můj“. A jak už známé rčení praví: Domov není místo, kde bydlím, ale místo, kde mi rozumějí.
Tak až budu zas potřebovat pocit porozumění, myslete, prosím, i na mě.