Vstupuji do míst, kde vládnou plazi, konkrétně krokodýlové. Jsem v Protivíně v krokodýlí zoo a jdu si vyzkoušet, jak vypadá všední den člověka, který má na starosti pohodu zvířat i návštěvníků. Setkávám se s Janem Sobotkou, který bude dnes mým průvodcem. „Budeme si tykat, ne?“ říká mladý muž Sobotka, který v ZOO pracuje ve funkci vedoucího provozu.

„Já jsem Honza,“ a podává mi ruku. První, čeho si všimnu, je horko a vlhkost. Mlží se mi brýle a nevidím nic. Sundavám si je a nevidím zase nic. Ptám se Honzy, co je při chovu krokodýlů nejdůležitější, a už trochu tuším odpověď.

„Nejpodstatnější je teplo. Jsou to plazi a bez tepla nemohou fungovat. Aligátoři ale zimují a v zimních měsících tedy potřebují sníženou teplotu přibližně na dvanáct stupňů, aby se u nich nastartoval reprodukční cyklus,“ vysvětluje Sobotka, zatímco se potím.

Jdeme do krokodýlí školky kolem terárií, kde jsou další zvířata. Návštěvníci se sem nedostanou, ale to by se už brzy mělo změnit, protože zoo připravuje zpřístupnění i těchto terárií. Krokodýli klidně plavou ve vodě a nad hladinou se rýsují jen oči a nozdry. Před tím, než půjdeme krmit krokodýlí dorost, je třeba připravit maso.

„Nejsi nějaká citlivka, doufám, že ti nevadí dotýkat se masa?“ ptá se Sobotka. Odpovídám, že mi to vůbec nevadí. „Občas sem chodí studenti a někteří z nich se toho štítí,“ reaguje, zatímco na prkénko pokládá kusy kuřat, krky či stehna, a krájí je na malé kousky.

„Dáváme jim kuřecí a ryby, vepřové méně, protože je dost tučné. Velká zvířata mají sklony k obezitě,“ doplňuje Sobotka. V nepříliš velké místnosti je příjemné teplo a několik plastových beden, v nich se po odkrytí vík objevují mláďata krokodýlů. Ta na přivítanou vydávají zvláštní zvuky, které se nedají k ničemu přirovnat.

„Vezmi si pinzetu a zkus jim dát maso,“ nabádá mě chovatel. Beru dlouhou pinzetu, do ní chytám kousek kuřecího a přibližuji ho k hlavě malého krokodýla kubánského, v jehož odchovu jsou Protivínští velice úspěšní. Kubánec se vymršťuje a rve kousek masa. Dávám mu hned další. Ve vedlejší bedně vyskakuje další kubánec, cítí, že krmení je blízko.

„Krokodýli jsou velice inteligentní. Trvá jim, než si na člověka zvyknou. Kubánci jsou dost draví, těm to tak nevadí, ale jiní si třeba od cizího nevezmou. Každý krokodýl má svoji osobnost, nedá se říct, že kubánci jsou agresivní a jiní nejsou, vždycky se najde výjimka. Jsou to prostě osobnosti, každý se chová trochu jinak,“ tvrdí Sobotka. Má pravdu. Ostatní druhy mě decentně odmítají.

„Dáme jim maso na kámen a oni si ho pak v klidu sežerou,“ ujišťuje mě Honza. Krokodýli jsou krásná zvířata, bohužel téměř všechny druhy přivedl člověk na pokraj existence tím, že je loví a zmenšuje jim životní prostor.

Krokodýli mají problémy, ačkoliv mezi zvířaty patří svými výkony k elitě. Dokážou velice rychle běhat na krátké vzdálenosti, mají neuvěřitelnost sílu stisku čelisti kolem 1500 kilogramů na centimetr čtvereční a vydrží pod vodou až osm a půl hodiny. Kdyby to bylo nutné, byl by krokodýl schopen vydržet o hladu až rok, protože jeho metabolismus funguje jinak než u savců obecně nebo lidí.

„Ale to je jen změřená krajní mez, běžné to určitě není,“ vysvětluje Sobotka. Jasné ale je, že krokodýlům pobyt na dně terárií ani hladovění nedělá vůbec žádný problém.

Nekonečné čekání

Procházíme zoo a ptám se, jak dlouhý je běžný den ošetřovatele. „Ráno přijdu, zkontroluji všechna zvířata, zda je všechno v pořádku. Jsou dny, kdy není tolik práce. Naopak, když čekáme snůšku, jsme tu několik dní v kuse,“ vysvětluje Sobotka. S tím mají Protivínští velké zkušenosti. Už poměrně dlouho se snaží odchovat malé krokodýly filipínské, zatím ale bez úspěchu.

„Poprvé samec samici zranil na břiše. Podruhé se pářili, ale nic z toho nebylo. A teď tedy čekáme, že samice tak během měsíce naklade vajíčka,“ říká ošetřovatel Honza. Návštěvníky na to upozorňuje cedule. Samice v době snůšky totiž potřebuje větší klid než obvykle, pokud by byla ve stresu, může vejce sežrat.

„Po snůšce je třeba samce a samici oddělit, aby samec nezničil vejce,“ vysvětluje Sobotka. A jak se dozvídám, je opravdu možné ovlivnit pohlaví malých krokodýlů tím, v jaké teplotě jsou umístěna vejce. „V přírodě navrší samice kopici materiálu a vejce naklade v několika vrstvách, v nichž je rozdílná teplota. Proto se rodí jak samice, tak samci,“ poznamenává Sobotka.

Naopak fámy o tom, že krokodýl ulovenou kořist schovává pod břeh, jsou nesmyslné. „Sežrali by mu ji jiní predátoři. Na druhou stranu krokodýlům opravdu nevadí mršiny,“ říká Sobotka.

Všude kolem jsou plazi, zvířata s velkými zuby, ohromným stiskem a rychlostí, ze které jde strach. Jsou ale za sklem, takže se není čeho bát. Vzpomínám si na zvěsti o tom, že zvířata utekla, které se šířily při povodních. „To se stát opravdu nemůže, i kdyby byl dům zaplaven po střechu. Pak by se zvířata utopila, ale neutekla,“ ujišťuje mě Honza.

Bereme z plastové vany kusy kuřat a jdeme krmit už ne malé, ale zvířata, jejichž délka se měří na metry. „Vezmi si stehno, drž ho přes hranu skla, aby si ho vzal, ale zároveň tě nekousnul,“ říká Sobotka. Mám trochu divný pocit, když se krokodýl zvedá, otevírá tlamu a blíží se ke kusu masa. Ten v něm mizí jako v bezedné propasti.

A další a další kusy. Menším, i když už odrostlým kubánským krokodýlům házíme krmení jiným způsobem. Ne přes hranu, ale otevřenou stěnou terária. Mladíci se perou, ačkoliv je pro každého dost kuřecího. Před chvílí jsme kolem jejich stanoviště procházeli a krokodýli nejevili žádnou aktivitu, jen leželi a nechávali se ovlivnit zářením z UV lampy, která jim nahrazuje sluneční svit, z něhož získávají vitaminy.

Ve vedlejším teráriu čeká na svoji příležitost gaviál sundský. Ten je typický protáhlou úzkou hlavou, která v přírodě slouží k lovu ryb. Všímám si, že jeden z krokodýlů má na kůži zelený povlak. „Nevadí jim to, ale občas je přejedu proudem vody a jsou jako noví,“ směje se Sobotka.

Vysoké účty za vodu

A za chvíli si to jdu vyzkoušet. Vypouštíme vodu z bazénku, krokodýl už je zavřen v druhé části teréria, kam jsme ho nalákali kusem kuřete. „Z vás musí mít vodárenská firma radost,“ říkám a koukám se na klesající hladinu lehce zakalené vody. „Je pravda, že spotřeba vody je dost velká,“ přiznává s úsměvem Sobotka. Voda už zmizela, na dně jsou vidět nánosy, kameny a bílé a hnědé válečky.

„To jsou krokodýlí výměšky,“ říká Honza Sobotka. Beru si zástěru a lezu do bazénku, zatímco za stěnou odpočívá krokodýl s otevřenou tlamou, tímto způsobem se chladí. Dostávám vysokotlaký čistič zvaný wapka. Mám za úkol očistit zdi bazénku od řas a nánosů.

Není to těžká práce, ale kvůli rozstříknutým kapkám vody toho zase moc nevidím. Ale řasy mizí, na dně se objevuje krokodýlí zub, který dostávám jako památku. Ptám se, zda by byl zájem o náhrdelníky a dlaší suvenýry. „Určitě ano, ale pokud chce člověk prodávat jakoukoliv část živočicha chráněného mezinárodními úmluvami, je to hodně administrativně náročné. A je jedno, že zuby krokodýlovi vypadly,“ vysvětluje Sobotka.

„Vyskoč na schod,“ říká po chvíli Sobotka. Koukám se vedle, kde stále leží třímetrový krokodýl. Čeká ho zmiňované sprchování. Nelíbí se mu to, ale po chvilce se uklidňuje a nechává se z obou stran opláchnout. „Výrůstky na hřbetu jsou při chovu na farmách nepoužitelné. Nedají se nijak využít, proto se využívají z krokodýlí kůže jen boky a spodek těla,“ doplňuje Sobotka s tím, že chov krokodýlů na farmách je v zásadě pozitivní, protože se tolik nedrancuje příroda.

Druhá strana mince

Na druhou stranu existuje nebezpečí, že hybridi z farem utečou a křížením zničí původní populace. „Terária se čistí hlavně kvůli návštěvníkům, protože krokodýlům nevadí nepořádek, žijí v kalných vodách, takže si na hygienu nepotrpí. Proto nejsou také náchylní k nemocem, jsou to velice tvrdá zvířata,“ říká člověk, který má zkušenosti z práce se zvířaty ve Španělsku.

Loučím se s ozubenými návštěvníky z prehistorie a jdeme se podívat ještě na hady. Někteří lidé k nim mají odpor, mně ale nevadí, naopak, obdivuji jejich přizpůsobení životním podmínkám. Potkat se s jedovatým hadem v přírodě a nechat se od něj kousnout, po tom ale opravdu netoužím. „Nevadí ti, když bude myška umírat?“ ptá se Sobotka. „Ne, to mi opravdu nevadí,“ odpovídám. Beru myš pinzetou za ocas a házím ji do terária, v němž je prudce jedovatý chřestýš Klauberův. „Když kousne člověka, je to jistá smrt?“ ptám se.

„To ne, ale minimálně budeš mít obrovské bolesti,“ říká ošetřovatel Sobotka. Bílá myš se v klidu prochází teráriem, ještě, že je tak hloupá, že netuší, co ji za malou chvíli čeká. Chřestýš větří jazýčkem, ale nikam nechvátá. Ví, že mu kořist nikam neuteče, proto čeká, až se k němu přiblíží, což netrvá dlouho.

Myš přichází přímo k hadovi a dostává zásah jedovými zuby přímo za hlavu. Pár minut se ještě potácí po teráriu a potom mizí v hadovi, pro něhož je to jednohubka, dokáže totiž pozřít i mnohem větší kus potravy. Dáváme mu ještě jednu myš, kterou čeká stejný osud. Asi ji had trefil lépe, protože její konec je rychlejší, jed ji ochromuje téměř okamžitě. Bavíme se o tom, že někteří lidé si kupují jedovaté hady, ale nevědí, jak se o ně starat.

„Je to jednoduché, chtějí s nimi machrovat, ale pak nevědí, co si mohou dovolit. Pak to buď končí vyhozením zvířete v tašce někam na sídliště nebo ještě hůře. Na jedovatá zvířata je třeba dávat opravdu pozor, protože chybu udělá člověk jen jednou,“ říká Sobotka.