Původně se ulici, která vede z Alšova náměstí k děkanskému kostelu Narození Panny Marie, říkalo Kostelní. Úředně byl tento název potvrzen při velkém pojmenovávání ulic v Písku 21. října 1785.

Vydrželo to 115 let, konkrétně do 3. února 1900, kdy dostala jméno Jana Valeriána Jirsíka, katolického duchovního, spisovatele, vlastence a národního buditele. Ten mimo jiné byl v letech 1851 – 1883 čtvrtým biskupem českobudějovické diecéze.

Diecézi zvelebil a vybudoval českobudějovické českojazyčné školství, když mimo jiné založil první českojazyčné gymnázium v Českých Budějovicích a pozval do města notredamky, aby zde zřídily klášterní dívčí školu.

Další název, který vydržel dodnes, získala ulice v roce 1973, kdy byla pojmenována po Leoši Janáčkovi. Výběr tohoto hudebního skladatele, rodáka z Hukvaldů, nebyl náhodný. Janáček měl k městu a některým jeho obyvatelům vřelý vztah. Zbyněk Samšuk v knize Hudební mistři v Písku připomíná, že Janáček přijel do Písku poprvé jako velmi mladý v roce 1883 společně s dalším významným hudebním skladatelem Antonínem Dvořákem. V roce 1917 se v Luhačovicích seznámil s Kamilou Stösslovou, manželkou původně ukrajinského občana, obchodníka se starožitnostmi Davida Stössla.

Kamila pocházela z Putimi z rodiny řezníka Adolfa Neumanna. Stösslovi nejprve bydleli v Přerově a v roce 1919 se natrvalo usadili v Písku.Kamila o osmatřicet let staršího Janáčka doslova okouzlila nejen zjevem, ale i svou veselou a upřímnou povahou a hlavně byla pro něj zdrojem inspirace. Promítl ji do mnoha postav ve svých dílech. Připomeňme písňový cyklus Zápisník zmizelého, opery Káťa Kabanová a Věc Makropulos nebo Kreutzerovu sonátu.

Kromě Stösslových měl Janáček v Písku i další přátele, například stavebního podnikatele Aloise Kodla, dirigenta filharmonického spolku Smetana Cyrila Vymetala a houslového pedagoga Otakara Ševčíka. Skladatel významně ovlivnil také hudební život města, již v roce 1892 byly v Písku uvedeny jeho Lašské tance. To je tedy jen velmi stručné představení toho, po kom je ulice pojmenována a nyní se po ní projdeme směrem od Alšova náměstí.

Na místě dnešní polikliniky podle ředitele Prácheňského muzea Jiřího Práška stával starobylý dům s hlubokými sklepy. V domě byla také na svou dobu nebývalá atrakce – promítání plastických obrázků, tzv. císařské panoráma. Vedlejší dům s číslem popisným 47 je rodným domem předního českého humanisty Jana Kocína z Kocínetu. Ten má v Písku také svoji ulici a pamětní desku na budově písecké radnice.

Tím ale slavní rodáci Janáčkovy ulice nekončí. V domě číslo 46 se 14. března 1885 narodil prácheňský regionalista, ředitel knihovny Národního shromáždění v Praze, novinář a vydavatel časopisu Otavan Jaromír Malý.

To už jsme ale u rohového domu na konci ulice, kde je dnes cukrárna a restaurace. Návštěvníky, kteří netouží po občerstvení, zřejmě více zaujme rohový dům na protější straně ulice s nápisem U Škochů. Starší Písečáci si určitě vzpomenou, že tady bývala známá cukrárna Gustava Škocha. Původně zde cukrářskou živnost měl Václav Aleš, začátkem třicátých let minulého století si výrobnu a prodejnu pronajal Gustav Škoch, rodák z Pechovy Lhoty u Hrejkovic. Jeho osudy podrobně popsal pracovník Prácheňského muzea v Písku Jan Kouba na základě rozhovoru se synem Jiřím Škochem.

Gustav Škoch, narozený v roce 1906, se vyučil cukrářem v Kroměříži a zkušenosti získával jako tovaryš v Praze. Potom údajně na kole objížděl jižní Čechy a hledal místo pro vlastní cukrárnu. Měl štěstí, našel velmi výhodné místo u děkanského kostela v Písku.

V tomto domě byla ještě prodejna a dílna pekaře Bajera. Zatímco Škoch měl vchod do prodejny z dnešní ulice Leoše Janáčka, do pekárny k Bajerovi se chodilo od kostela.

Podle vyprávění Jiřího Škocha na provozu cukrárny jeho otce se podílela celá rodina, maminka přišla do cukrárny jako prodavačka z Kovářova. O tom, že u Škochů se vše dělalo ve prospěch zákazníka, svědčila i skutečnost, že celá rodina včetně dětí pracovala bez ohledu na prázdniny, neděle nebo svátky.

Cukrárna byla po městě vyhlášená především svoji zmrzlinou, ale také některými zákusky, hodně sem Písečané chodili kupovat zdobené velikonoční beránky. Kromě sladkostí měl Gustav Škoch koncesi na výčepnickou živnost a na prodej a konzumaci vína a jemných likérů.

Zvonec zazvonil soukromé cukrárně U Škochů koncem padesátých let, kdy byla zestátněna a převedena pod komunální podnik. Později byla uzavřena, aby nekonkurovala cukrárně naproti.