Písecká Sladovna chce navázat dlouhodobou spolupráci s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze. Prvním bodem spolupráce má být červencová výstava historických plakátů. I proto do Písku v pátek přijela jeho ředitelka Helena Koenigsmarková.


Co ze sbírek muzea budete ve Sladovně vystavovat?

Přijela jsem do Sladovny proto, že máme bohaté sbírky a máme také mnoho aktivit, které se odehrávají mimo Prahu. Třeba v Klášterci nad Ohří máme výstavu porcelánu a v Kamenici nad Lipou je studijní expozice nábytku 20. století. Zde v Písku budeme vystavovat sbírkové plakáty. Kromě klasického užitého umění a designu, tedy trojrozměrných předmětů, máme veliké sbírky dvojrozměrných předmětů. Mezi ně patří jak grafiky, fotografie, tak i plakáty. Ty se v muzeu sbíraly už v době jeho založení na konci 19. století. Dnes bohužel taková ta plakátová kultura, která byla vidět na ulicích, vymizela, protože výlep je drahý.

Uvažujete kromě výstavy historických plakátů ještě o další spolupráci?

Ano, spolupráce není výhodná jen pro Sladovnu, ale i pro nás, protože výstava ve Sladovně nás bude propagovat. Pokud je výstava přenositelná, ještě před jejím uspořádáním se hledají partneři, kteří se podělí o náklady na dopravu a pojistku. Pokud všechno v našem muzeu dobře dopadne, měli bychom brzy mít nový depozitář a rekonstruovanou hlavní budovu. Proto budou sbírky po dobu rekonstrukce volné. Chceme se dohodnout s partnery, mezi nimiž bude i Sladovna, že by naše sbírky mohly být trvale po dobu roku nebo dvou vystaveny.

Byla jste už někdy ve Sladovně? Jak ji jako ředitelka velkého muzea hodnotíte?

Byla jsem tu krátce po otevření. Tehdy se mluvilo o tom, že v Písku vznikl krásný výstavní prostor, který je příkladným využitím technické památky. Podobné se jinde nechávají bohužel i spadnout. Sladovna nás zajímá i z toho důvodu, že naše muzeum dostalo pro své sbírky barokní pivovar v Brandýse nad Labem, takže Sladovna je pro nás i určitou inspirací, jak může takový objekt fungovat. Budova Sladovny je stále krásnější a proto se těším na její program.

Nedávno se z vašeho muzea ztratila fotografie Františka Drtikola Vlna. Galerista v USA dostal nabídku na odkoupení tohoto díla ještě před jeho ukradením a všeobecně okolnosti zmizení byly dost zvláštní. Jak si to vysvětlujete?

V den, kdy fotografii někdo sebral, jsme si říkali, že to není náhoda, protože ji určitě někdo ukradl na zakázku. Vloni totiž byla v aukci jedna z varint té fotografie a prodala se asi za 400 tisíc euro. Myslím, že zloděj si toho všimnul a viděl, že v našem muzeu něco podobného také visí. My se snažíme fotografie ze své velké sbírky vystavovat a považujeme to za povinnost. Riziko, že exponát někdo ukradne, existuje vždy. I kdybychom udělali tvrdá bezpečnostní opatření, pokud se někdo rozhodne, že věc ukradne, nakonec se mu to podaří. Samozřejmě, že bychom mohli mít exponáty v depozitáři pod zámkem, ale to nechceme. Jednou jsme pořádali výstavu fotografií a vystavovali jsme kopie. Snesla se nás kritika, jak si to můžeme dovolit. A když vystavujeme originály, je to také špatně. To mě mrzí.