V době, kdy město bylo obehnáno mohutnými hradbami, vjíždělo se do něho branami. Jedna byla u Kamenného mostu, druhá zhruba na křižovatce dnešní Nerudovy a Komenského ulice, takzvaná Táborská branka, další potom na rohu Chelčického a Komenského a ještě další, ale zřejmě nejslavnější Putimská.

Hradby a brány postupně zejména od začátku 19. století byly bourány a materiál místní obyvatelé často využívali ke stavbě svých obydlí, hospodářských stavení nebo i na opravu cest. Otvory v hradbách však vznikaly už o několik desítek let dříve a v roce 1812 město muselo nechat zbourat věž nad Putimskou branou. Byla už hodně zchátralá a hrozilo nebezpečí, že se zřítí a zdivo někoho zavalí.

Při našem putování z Komenského do Chelčického ulice, se zastavíme u brány, které se říkalo Tejnská, nebo také Horní. Po vybudování silnice na na České Budějovice se vžil název Budějovická brána následně se i ulici začalo říkat Budějovická.

Zboření brány nebylo záležitostí několika týdnů nebo měsíců, ale trvalo dvě desítky let. V roce 1841 bylo nejprve odstraněno předbraní a v červenci 1861 byla zbourána celá věž a tím také padla poslední písecká brána. Neobešlo se to bez incidentů. Mnozí Písečtí byli byli proti bourání nejen této brány.

Ale úřady se na případné protesty dobře připravily. Počátkem šedesátých let 19. století místodržitelství poslalo do Písku známého pražského architekta Bernharda Gruebera. Ten měl za úkol zjistit stav Budějovické brány, který za kritický označil už krajský inženýr.

V čele protestujících byl tehdy úřední znalec památek profesor František Rudolf Bezděka. Značnou podporu měl od milovníka a znalce starožitností, krajského hejtmana Karla Miltnera. Ale jejich úsilí bylo marné.

Poslední slovo měli členové komise odborníků a radní a ti na zasedání 18. června 1861 vyřkli definitivní ortel – zbourat. Na základě Grueberova posudku s bouráním Budějovické brány nakonec souhlasil i krajský hejtman Miltner. Podle některých pramenů to však znamenalo konec přátelství mezi katechetou Bezděkou a Miltnerem.

„Profesor Bezděka byl velmi rozloben, všude si stěžoval. Jeho přítel Jan Evangelista Purkyně se ho snažil utěšit a složil dokonce báseň nazvanou O pádu brány Budějovické ve městě Písku,“ píší v knize Písecké ulice Lubor Ludvík a Jiří Prášek.

S odstraňováním Budějovické brány je spojena ještě jedna událost, která určitě stojí za zaznamenání: Těsně před zbouráním byla brána i s částí Chelčického ulice v roce 1861 vyfotografována a jedná se údajně o nejstarší známou fotografii z města Písku.

Ještě se na chvíli vrátím k pražskému architektu Grueberovi, protože jeho návštěva byla spojena také s jednou velmi pozitivní záležitostí. Důkladně si prohlédl historickou část města. I chátrající hrad, který byl ne příliš dobrou vizitkou tehdejší péče města o významnou památku. Při besedě s Píseckýmu o zakládání kulturních spolků přišel vlastně s myšlenkou na založení městského muzea.

Místo po Budějovické bráně zůstalo dlouho prázdné. Až v roce 1899 zde písecký lékárník Rudolf Dvořáček nechal postavit jeden z nejmodernějších hotelů té doby s původním názvem U arcivévody Františka Ferdinanda. Ale o tom už jste si přečetli v jednom z předcházejících dílů píseckého putování.

Budějovická brána se dočkala ještě jednou svého vzkříšení, i když samozřejmě v úplně jiné podobě. Stalo se tak v září roku 1905. Tehdy se na počet návštěvy císaře Františka Josefa I. stavěly na trase jeho cesty po Písku velké slavobrány a jedna z nich byla i na místě, kde před tím stávala Budějovická brána.

U Budějovické slavobrány se císař po projížďce městem na chvíli zastavil, aby mu hoteliér Dvořáček mohl podat korbel piva z Měšťanského pivovaru. Už jsem se ale nikde nedočetla, jak mu pivo chutnalo a zda císař pán tuhle snahu Píseckých ocenil.

Vím jen, že přijel na velké manévry na Strakonicku a na základě osobního pozvání starosty Karla Lukáše a tří radních se zastavil v Písku. Císař se ve městě zdržel sotva dvě hodiny, ale vojsko bylo ve městě a okolí ubytováno mnohem déle. Určitě k radosti píseckých živnostníků, zejména hostinských, pekařů, řezníků a dalších.