Minulou sobotu jsme dokončili procházku po levé straně Komenského ulice od hlavní pošty až po budovu gymnázia na rohu s Budějovickou ulicí.
Připomenu ještě, že původně na místě budovy gymnázia býval velký dvůr a vedle něj tři domy, či spíše chalupy. Všechny padly za oběť požárům při obléhání Písku za třicetileté války.

Podle údajů, které uvádějí Jiří Prášek a Lubor Ludvík v knize Písecké ulice, byl na počátku osmnáctého století na spáleništi vystavěn dům, v němž byl otevřen hostinec. Nejprve pod názvem U Zeleného věnce a později se tady říkalo Na Bačkoře. Stavení bylo dřevěné, kryté šindelem a stříšku ze stejného materiálu měla také hradba kolem domu. Na hradbě visely žebříky, koše na vodu a další hasičské vybavení. Přesto hostinec i s hospodářským zázemím v říjnu 1879 vyhořel. Spáleniště vykoupilo město a vystavělo zde budovu reálky. Ale o tom už byla řeč.

Teď se vydejme po pravé straně. Zmínila jsem se už o starém jasanu i o tom, až pukne kamenná lavička kolem něj, bude to znamenat konec Písku. Některé jazyky tvrdí, že lavička už pukla a že je vyspravovaná. Možná ano, možná ne, v každém případě Písek stojí, rozvíjí se a věřme, že tomu tak bude i do budoucna bez ohledu na osud kamenné lavičky i stromu, který obklopuje.

Kousek nad jasanem opředeném pověstmi stojí zajímavá empírová jednopatrová stavba – Kronbergerův altán. Má čtvercový půdorys a střechu zdobí písecká specialita – kamenné vázy. Ve třech vrcholových štítech byly původně funkční hodiny, v jižním štítu potom hodiny sluneční.

Altán nese jméno kaplana a katechety píseckých škol Josefa Kronbergera. Ten ho nechal postavit v letech 1837 až 1840 v parkánové zdi městského opevnění. Tehdy tady byl ještě příkop, který sloužil jako školní zahrada a Josef Kronberger zde vyučoval studenty pěstování ovocných stromů. Altán mimo jiné sloužil také jako úschovna zahradnického nářadí a různých pomůcek.

„Kronbergerův altán je v majetku města a na základě smlouvy o výpůjčce ho využívá Klub filatelistů Písek ke své činnosti, jak sběratelské, studijní, tak i osvětové. Poslední větší oprava altánu se dělala kolem roku 1998.

Průběžně se ale dělají dílčí opravy převážně na fasádě, ale i po vandalech. V tomto týdnu vandalové poničili okapový svod. Drobné opravy v interiéru altánu řeší podle smlouvy Klub filatelistů,“ informoval o památce Jiří Žáček z odboru rozvoje, investic a majetku města.


Snad po celé Evropě byla z Komenského ulice známá rohová budova s věžičkou. V roce 1899 ji nechal postavit lékárník Rudolf Dvořáček a jeho na svou dobu velmi luxusní hotel se brzy stal vyhledávaným místem pro domácí i zahraniční klientelu.

Původně se hotel měl jmenovat Slavia, ale dostal název U arcivévody Františka Ferdinanda. Toto pojmenování se však příliš neujalo, domácí i hosté mu říkali Dvořáček. Naposledy to byl interhotel pojmenovaný po řece Otavě. Hotel už je bohužel téměř dvě desítky let minulostí. Písečtí sice stále chodí „k Dvořáčkovi“ na kávu nebo oběd, restaurace tu zůstala, ale bývalé hotelové pokoje jsou dnes kancelářemi. Návrat k hotelovému provozu by si vyžádal hodně velkou investici, a tak je otázka, zda k tomu vůbec někdy ještě dojde.

Hotel se začal stavět v polovině července 1898 a za třináct měsíců už byl otevřený. Autorem projektu byl ve své době velmi známý a uznávaný architekt Rudolf Štech.

Na stavbách především v Plzni, ale i v jiných městech spolupracoval s Mikolášem Alšem a Josefem Bosáčkem. Jejich práci najdeme například na fasádách čtyř domů v Nerudově ulici v Plzni.

Oba umělce pozval Rudolf Štech ke spolupráci také při stavbě Dvořáčkova hotelu v Písku. Josef Bosáček vyzdobil fasádu hotelu jedenácti sgrafity s náměty z dějin Písku a okolí podle návrhů Mikoláše Alše.

Sgrafita zobrazují rýžování zlata na Otavě, Matěje Laudu z Chlumčan na píseckém mostě, rytířský turnaj na píseckém hradu v roce 1479, dobytí Písku císařskými roku 1619, Lověnu píseckých lesů, apotheosu městského znaku, bitvu u Čížové roku 1741, městskou slavnost, venkovany z Písecka, písecké studenty zdravící hrad Zvíkov a voraře na Otavě.

Sgrafita akademického malíře Josefa Bosáčka jsou velmi zdařilá. V Píseckých listech z 16. srpna 1899, tedy čtyři dny před otevřením hotelu, se můžeme dočíst: „Pan Bosáček je výtečný kopista, kdyby Aleš provedl obraz napolo, on je také ve sgrafitu provede stejně a nahradí nedostatek barvou. V provedení je nápadná manýra klášterské školy Beuronských benediktýnů, holdující hrubě vyškrabaným černým konturám, takže černý podklad obrazu v konturách viditelných zabezpečuje znatelnost kresby po dlouhou dobu.“

Budova bývalého hotelu je třípatrová, původně zde bylo pět desítek komfortně zařízených pokojů, v přízemí potom byla jídelna, kavárna, herna, vinárna a výčep. Hotel měl vlastní elektrické osvětlení, domácí telegraf, vodovod, koupelny a ústřední topení.

K proslulosti hotelu Dvořáček přispělo také to, že v roce 1907 po neshodách v Prachaticích pedagog Otakar Ševčík přenesl svoji věhlasnou houslovou školu do Písku. Usadil se právě v Dvořáčkově hotelu.

V jednom pokoji v prvním patře bydlel a ve druhém vyučoval. Jezdili sem za ním žáci nejen z různých zemí Evropy, ale také například z Austrálie a USA. Ne náhodou se v té době o Písku mluvilo jako o městě hudby a houslistů.