Michal Mižigár byl jediným Romem, který se odhodlal vystoupit v Divadle Fráni Šrámka na veřejném projednávání stavby komunitního a nízkoprahového centra na Portyči. Co by společnost měla udělat pro Romy a co by naopak oni měli udělat pro společnost? Michal Mižigár odpovídá v rozhovoru pro Písecký deník.

Jak jste se cítil na veřejném projednávání v divadle?

Čekal jsem, že lidé si budou vylévat vztek a budou říkat, co je trápí. Ale nečekal jsem, že to bude v takové míře, že se zcela ztratí řešení problému, kvůli němuž tam lidé přišli. Bylo vidět, že tam převládly emoce. Lidé, kteří byli v divadle, vyjádřili svůj názor, což jistě mohou. Ale nakonec z veřejné diskuze vyplynulo, že sociálně patologické jevy se na Portyči vyskytují jen u Romů. Bydlím tam a vím, kdo tam žije, a problémy nemají jen Romové. Komunitní centrum by mohlo pomoci i lidem, kteří nejsou Romové, ale přitom by pomoc potřebovali.

Uráží vás, když někdo říká, že jste Cikán?

Když slyším slovo Cikán, nelíbí se mi. To už raději přijmu slovenské Cigán. Když jsem chodil do základní školy, slovo Cikán jsem slyšel jen ve chvílích, kdy nám někdo nadával. Rom znamená v romštině člověk nebo manžel, takže Romové sami sebe v historii nikdy neoznačovali jako Cikáni. Když mluvíme romsky, používáme slovo O Roma, slovo Cikán jsem v romštině nikdy neslyšel, což svědčí o jeho cizím původu.

Co se stane, když centrum na Portyči nevznikne?

Nestane se asi nic, ale bude to škoda. Kdyby lidé, nejen Romové, chodili do centra, neměli by čas na toulání po sídlišti. Zaměstnanci centra by je mohli motivovat, ukázat jim obor, v němž by se mohli zdokonalit.

Říkáte, že centrum by nebylo jen pro Romy. V divadle bylo vidět, že ty dvě skupiny se moc rády nemají. Myslíte si, že do centra budou chtít chodit obě?

To já nevím. Ale je pravda, že do občanského sdružení Naděje chodí jen romské děti. Naděje ale poskytuje i sociální poradenství. To využívají obě skupiny. Každopádně jsem pro stavbu centra jen v případě, že tam budou pracovat Romové a Češi spolu. Romové by určitě rádi přijali pracovní místa. Mnozí z nich nemají vzdělání, proto je nikdo nechce přijmout do práce.

Kdyby obě skupiny pracovaly spolu, poznávaly by se. Jsem pevně přesvědčený, že Romové a Češi se neznají, jejich neshody pramení z neznalosti. Nejhorší je, že se ani znát nechtějí, i když je těžké o tom mluvit a házet všechny do jednoho pytle. Samozřejmě existují výjimky. Ptal jsem se svých kamarádů, co by říkali na to, kdyby do centra chodili i Češi. Překvapilo mě, že říkali, že by to bylo lepší.

Jaká je teď atmosféra v Písku? Jak se na vás tváří lidé, když jdete po ulici?

Někteří lidé, s nimiž se znám jen od vidění, se na mě usmívají, jiní si mě ani nevšimnou.

Téma, o němž se v Písku také mluví, je malá účast Romů na veřejném projednávání. Proč jich tam nepřišlo více?

Vím, že jedné rodině, která se projednávání chtěla zúčastnit, onemocněla maminka, takže měla jiné starosti. Několik mladých, kteří o projednávání věděli, nevěřilo tomu, že se diskuze vůbec uskuteční. A většina Romů o tom nebyla informovaná. Romové, kteří o tom věděli, se to dozvěděli od svých českých známých.

Existuje podle vás nějaká cesta, jak zlepšit vztahy většinové společnosti a Romů?

Nemám žádný zaručený recept, ale myslím si, že by každý měl naplno dělat to, co má. Někteří lidé mají oprávněné předsudky, někteří neoprávněné. Lidé mají strach se spolu bavit, dokonce se i na sebe podívat. Když se spolu pak baví, zjistí, že ten druhý není takový, jako si myslel. Lidé by spolu měli více mluvit a snažit se více chápat druhé.

Stavbu centra podporujete i proto, že právě sdružení Naděje, které by ho mělo provozovat, vám pomohlo. Jak konkrétně?

Chodil jsem do tanečního kroužku ve Svatoplukově ulici, až pak otevřela Naděje svoji pobočku na nábřeží. Celkem jsem do Naděje chodil asi sedm let. Trávil jsem tam hodně času. Nejdříve jsem si udělal úkoly, a potom jsem se věnoval dalším činnostem. Záleželo na tom, jaký byl den, na každý den byla určena některá z aktivit.

V pondělí bylo vaření, na úterý byla výtvarka. Chodil jsem tam také na doučování z matematiky, bez toho bych asi neudělal přijímací zkoušky z tohoto předmětu. Teď se snažím v rámci svých možností pomáhat dalším, třeba jezdím na tábory Naděje jako vedoucí. Ale musím říct, že to nebyla jen Naděje, měl jsem štěstí, že jsem potkal mnoho úžasných lidí, kteří mi pomohli. I díky nim jsem se posunul o krok dál.