Málem se stala radniční mluvčí. Nakonec ale převzala po památkáři Jiřím Hladkém vedení v písecké Sladovně. S kulturou má zkušenosti: s manželem vlastnila rádio Classic FM, provozovala galerii, věnovala se televizní tvorbě a pořádala také koncerty. A plány má, pochopitelně jako každý nový šéf, velké.

„Sladovna nemá v České republice konkurenci. Ale především bych chtěla, aby každý Písečák přišel alespoň jednou ročně.To je ta hlavní touha,“ říká sedmapadesátiletá manažerka, jež nyní žije v Hrazanech u Písku.

Už máte vlastní hrneček na kafe?

Ne. A nemám ani kafe, které by mně chutnalo.

Co vlastně manažerku, která je po prodeji Radia Classic FM víceméně za vodou, vede k tomu, že se chce stát ředitelkou Sladovny?

Obrovská náhoda. Spokojeně jsme si tady osm let žili po té šílené práci, co jsme měli předtím. Nejen rádio Classic FM, ale také galerii, televizní výrobu, koncertní sál, kavárnu… Po prodeji rádia jsme se odstěhovali do Hrazan, kde jsem ještě pro rádio dělala poradce. A najednou jsem viděla inzerát na mluvčího pro město Písek, tak jsem si řekla: to umím, tak se přihlásím. A náhoda byla to, že při výběrovém řízení mi říkali: víte, že je výběrové řízení na ředitele Sladovny? Doma jsem se na to dívala a po čtyřech dnech jsem zavolala, že se přihlásím.

Znala jste předtím Sladovnu?

Znala jsem ji dost dobře jako ruinu. V rádiu jsme měli pořad Starosti starostů, přijel tam Luboš Průša a vyprávěl, co z té ruiny udělají. Pak jsem ji znala vizuálně zvenku. Dovnitř jsem šla poprvé až v době, kdy jsem psala projekt do výběrového řízení. Došli jsme si sem anonymně, abychom viděli, jak se tu lidé tváří a chovají.

Pojďme k vašim plánům. Jako první věc navrhujete pořádat výstavy ze sbírek, které ještě nikdo neviděl, například z Uměleckoprůmyslového muzea. Už víte, čím byste ten cyklus otevřela?

Vše, co jsem psala do projektu, jsem předjednávala. Díky tomu, že jsme takovou dobu měli rádio Classic FM, které žilo kulturou, přineslo nám kontakty, které máme dodnes. Existují například obrovské depozity Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. To se zrovna bude stěhovat a delší dobu vůbec nebude vystavovat, takže to přivítalo. Máme nápady, ale nechci nic říkat dopředu. Přemýšlíme, aby to bylo něco, co zaujme Písečáky.

Dále píšete o Ozvěnách Pražského jara…

Měli jsme nápad s ředitelem Pražského jara, že by Sladovna mohla být jedním z míst, kde bude Pražské jaro. Chtěla bych daleko víc koncertů klasické hudby, a to i pro děti. Existují takové, které dělá Pražská komorní filharmonie. Dokonce tam mají asi pět herců, ti komunikují s dětmi, ty vykřikují a poznávají nástroje i hudbu. Všechno je ale otázka peněz.

A rozpočet je o 1,2 milionu menší než loni, máte jen 6,6 milionu…

Nejvíc omezující je, že celý rozpočet Sladovny spolkne její provoz. Chápu, že nemohly být tištěny katalogy k výstavám, ale je potřeba to udělat tak, aby mohly. To znamená vyhledávání finančních partnerů, sponzorů, ale také míst, kde se dá žádat o granty. Máme více než sedmiletou zkušenost s tím, že když uděláte opravdu dobrou výstavu a to místo se stane známým – a v tom mi Písečáci musí pomoci, že budou navštěvovat Sladovnu – pak se hledá finanční partner velmi jednoduše. A s granty tu byla taková praxe, že se žádalo jenom na kraji. Myslím si, že jsou i ostatní místa, jako ministerstvo kultury, ale i jiná.

Jaký zajímavý grant se vám třeba podařilo sehnat?

Existují i granty na výstavy, které se týkají zdravotně postižených. V minulosti jsme dělali několik takových, třeba kreslený humor pro nevidomé. Nejenom, že byly hodně navštěvované, ale také mají širší smysl. Pokud se nám takováto aktivita podaří ve Sladovně, tak jsem si skoro jista, že ten grant seženeme.

Co vám ve Sladovně ještě chybí?

Postrádám tu například sochy. A přitom Vysoké trámy, které mají obrovský prostor, si o to říkají. Tam visí malé grafiky, drobné obrázky, ale to je sál pro sochy, jaké má třeba Olbram Zoubek.

V koncepci píšete, že další možností jsou zápůjčky z DOX či Rudolfina…

Šla bych určitě víc do mladých autorů. Typově třeba Jan Gemrot. To tady není a nebylo. Chybí tu mladí. Šlo by oslovit i umělecké školy, aby udělaly soubornou výstavu studentů. Jak sem přitáhnete mladé? Na Vladimíra Komárka sem dostanu možná celý Písek, ale mladí šťastní nebudou. Mladí sem chodí z popudu školy, ale že by se sebrali a přišli sami od sebe, to ne.

Jak jste spokojena s návštěvností?

Strašně mě trápí malá návštěvnost Sladovny: při třicetitisícovém městě je tady 13 000 platících návštěvníků za rok, a to včetně škol. To je hodně, hodně málo, když se dá odhadnout, že polovinu tvoří turisté. Především bych chtěla, aby každý Písečák přišel alespoň jednou ročně. Předpokládám, že přijde víckrát. To je ta hlavní touha.

O kolik byste chtěla návštěvnost zvednout?

Pokud se nám podaří v roce 2012 zvednout návštěvnost dvojnásobně, budu spokojená. Ale chci, aby to bylo víc.

Plánujete personální změny?

Ne, ale náplně práce. Nejdřív musí fungovat ten dům. Tady je jedna produkční na 50 výstav ročně. Tým tu netáhne za jeden provaz. Nejdřív musíme někomu přidat různé práce. Nevím, proč je tady devět žen, které v galerii jen sedí od rána do večera a nejsou zataženy do další činnosti. To je ani nemůže bavit a ono je to vidět. A nedokážu pochopit, jak dvě ženy mohly zvládnout aktivity, o kterých jsem si přečetla. Pak musí nutně dojít k tomu, že něco není skvělé, nebo se na něco musí zapomenout.

Sladovna si podle vás zaslouží název Kulturní místo Evropy. V jižních Čechách je vyhlášenou galerií českokrumlovské Egon Schiele Art Centrum. Sledujete tamní aktivity?

Od té doby, co jsme měli galerii, jsem nic moc jiného nesledovala, než co se odehrávalo u našich přátel a na co jsme byli zváni. Byla jsem samozřejmě v Egon Schiele Art Centru, ale neznám loňskou ani letošní dramaturgii.

A berete ji jako konkurenci?

Sladovna nemá žádnou konkurenci. Takový druhý prostor v jižních Čechách ani v celé České republice není.

Na závěr: neobáváte se reakcí v Písku, že Sladovnu vede „Pražák“?
Ne.