Z křižovatky Nerudovy a Komenského ulice, kde jsme procházku Pískem ukončili před týdnem, je už vidět do Palackého sadů. Město se může pochlubit množstvím parků, ale Palackého sady jsou určitě nejkrásnější nejen díky dřevinám, ale také zásluhou sochařské výzdoby a Schrenkova pavilonu. Jde také o nejstarší park na území města.

Jejich vznik spadá do třicátých a čtyřicátých let devatenáctého století a začátky rozhodně nebyly jednoduché. Hodně úsilí a peněz si vyžádala úprava terénu. V horní části před dnešní budovou hlavní pošty byl zrušen a zavezen rybník nazývaný Vrtačky, který napájela voda z Píseckých hor.

Na tomto místě si připomeňme, že písečtí měšťané přiváděli vodu do Písku z rybníka Trubky nad Amerikou, což ostatně připomíná pojmenování lokality U Vodáka a ulice Na Trubách.

Voda totiž do města tekla vrtanými borovými trubkami. Jimi se dostávala do zásobního rybníčku Vrtačky a odtud pak do pivovaru a městských kašen na Velkém, Malém a Floriánském náměstí.

S tímto vodovodem však byly problémy, zejména při velkém suchu nebo při velkých mrazech, často se také trubky ucpávaly bahnem. Proto město usilovalo o stavbu vodovodu, který byl vybudován v roce 1836 z valchy u Podskalského mlýna.

Ale zpátky k Vrtačkám. Tento rybník sloužil mimo jiné k provozu vedle stojící flusárny, odkud se vozilo dralo na výrobu mýdla.

Odstranění flusárny, kterým město přišlo o výnos, bylo spojeno s tragickou událostí. Jak uvádějí Jiří Prášek a Lubor Ludvík v knize Písecké ulice, nájemce objektu, žid Lazar Fürth, se všemožně bránil, ale když byla flusárna v roce 1837 na nátlak krajského hejtmana Edvarda Maschkeho zbořena, spáchal sebevraždu – podřízl si hrdlo.


Kromě flusárny byla zbořena i nedaleko stojící kolna, kde byly uloženy šibenice, kolo na lámání těl zločinců a další náčiní pro kata.

I když příkop byl částečně zavezen, při městských hradbách zůstal i nadále potok, který ústil do řeky Otavy. Přibližně v místě dnešního „tunelu“ překlenula tento potok dřevěná lávka.

V některých pramenech se uvádí, že hned po zřízení parku musela být po celé délce jeho severní strany vybudována zídka. Ta měla zabránit pobíhání prasat v parku, která tam vypouštěli zemědělci z „Plachouzu“, dnešních ulic Tylovy a Tyršovy a Fügnerova náměstí.

Na jižní straně Palackého sadů je na několika místech zachovaná hlavní městská hradba. Zvláště stojí za zmínku hradba u průchodu na Velké náměstí. Původně byla vysoká pět metrů, časem se však ukázalo, že je to málo a byla zvýšena na dnešních deset metrů. Ve zdivu jsou patrné zuby cimbuří, které je zřejmě jedním z nejstarších dochovaných na území Čech.

Po všech trampotách s urovnáním terénu se poměrně rychle podařilo vysadit velké množství stromů a keřů, dokonce zde prý bývaly i moruše. V roce 1863 došlo k významnému zásahu, když se mnohé stromy vykácely a zasázely nové. Podařilo se uzavřít příkop u hradeb a Písečtí se pokusili dát sadům charakter anglického parku. Zatím se to ale moc nedařilo.



Park byl stále ještě spíše lesem, kde rostly především lípy, jilmy, jasany a javory. Podoba skutečného parku se začala rýsovat až začátkem dvacátého století, kdy se městským zahradníkem stal Karel Morava, mimochodem dědeček Vladímíra Dvořáka, slavného konferenciéra a hereckého partnera Jiřiny Bohdalové.

Vedle hlavní aleje byla zřízena ještě jedna, dnes však už neexistující, dále byl vydlážděn chodník od divadla k „tunelu“, o dalších úravách si povíme ještě jindy. Zmínila jsem se již o bohaté sochařské výzdobě Palackého sadů. Zastavme se nejdříve u dvou soch, které už dnes neexistují.

Stávaly v horní části sadů proti poště. V polovině roku 1916 zde byl postaven pomník vojáka píseckého 11. pěšího pluku od akademického sochaře Františka Žemličky. Na podstavci byl monogram císaře Františka Josefa I, a to byl zřejmě kámen úraz. Po vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918 lidé pomník povalili a už nebyl obnoven.

Na jeho místě byl v roce 1934 odhalen pomník k uctění památky vojáků padlých v první světové válce. Pomník představoval vojína s praporem podpírajícího raněného druha.

Jeho autorem byl architekt a sochař František Průša z Dolního Záhoří. Ten absolvoval uměleckoprůmyslovou školu u slavného architekta Josipa Plečnika a vystudoval rovněž sochařství na tehdejší České technice. Pomník odstranili Němci za druhé světové války a protože byl z bronzu, zřejmě materiál využili ve zbrojním průmyslu.