Ještě než z Havlíčkova náměstí zamíříme do Nerudovy ulice, zastavme se v ulici, která spojuje Havlíčkovo a Alšovo náměstí. Nese jméno jméno čestného občana Písku a profesora zdejšího gymnázia Karla Ningra (1827 – 1913).

Rodák z Chotěboře přišel do Písku v roce 1852 a hned se spolu s dalšími snažil o rozvoj národního obrození ve městě. K jeho velkým zásluhám patří mimo jiné založení Vyšší dívčí školy (1860) a Občanské záložny.

Když se ale velmi vehementě staral o kampaň českého starosty Písku Tomáše Šobra za jeho zvolení poslancem Českého sněmu, upadl v nemilost u státních úředníků. Následky na sebe nedaly dlouho čekat. Byl suspendován a v roce 1871 předčasně penzionován.

Ještě před tím, než se ulice začala jmenovat Ningrova, byla 21. října 1785 úředně pojmenována na Masnokrámskou a později Masokrámskou podle masných krámků v sousední uličce spojující dodnes Velké a Alšovo náměstí. Před rokem 1785 patrně žádné jméno neměla.

Jiří Prášek a Lubor Ludvík ve své knize Písecké ulice upozorňují na zajímavost spojenou s domem č. p. 10 na rohu Ningrovy ulice a Havlíčkova náměstí. V jeho přízemí je zajímavá klenba nazývaná sklípková. Tato pozdně gotická klenba v reprezentativní podobě je na světských stavbách spíše výjimkou. Ve větším ji najdeme například v měšťanských domech ve Slavonicích. V českých zemích byla poprvé využita v klášterním kostele v západočeské Teplé, který byl vysvěcen v roce 1232.



Ale vraťme se zpátky do Písku do Ningrovy ulice. Hned vedle domu se sklípkovou klenbou stál další s číslem popisným 11. V první polovině osmáctého století patřil jednomu z významných představitelů města Janu Jiřímu Kochanovi z Práchové. Původní dům měl ve štítě datum 1727, což byl rok, kdy ho Jan Jiří z Prachové nechal výrazně přestavět. Budova už nestojí, byla zbořena a na jejím místě vystavěl písecký stavitel František Machatý novorenesanční dům.

Na místě domu č. p. 13 na rohu Ningrovy ulice a Masných krámů stály původně domy dva. Kromě třináctky ještě č. p. 159. Oba domy dostaly v roce 1887 jednoho majitele a byly spojeny v jedno popisné číslo 13. Busta malíře Mikoláše Alše, jejímž autorem je sochař Jan Jiříkovský, napovídá jeden údaj z historie tohoto domu. Právě tady u svého strýce, vojenského vysloužilce Tomáše Famfuleho bydlel student gymnázia a později reálky, Mikoláš Aleš.
V Ningrově ulici je slavná cukrárna u Volfů. Má již více než stoletou tradici, o které jsem se zmínila již při jiné příležitosti.

Souběžná s Ningrovou je Smetanova ulice pojmenovaná po Bedřichu Smetanovi, který město několikrát navštívil. O tom, že si Písečtí hudebního skladatele velmi vážili, svědčí skutečnost, že po něm pojmenovali nejen ulici, ale také náměstí.

Ulice vedoucí z Havlíčkova na Alšovo náměstí dostala 21. října 1785 pojmenování Školní. Zřejmě proto, že na jejím konci stávalo gymnázium. 3 února 1900 byla Školní přejmenována na Smetanovu.

V knize Písecké ulice Jiřího Práška a Lubora Ludvíka jsem našla připomínku jedné události, která je už ve městě téměř zapomenutá. Právě ve Smetanově ulici měla stát velká kasárna. Město již vykoupilo domy č. 78 a 79, chtělo je zbořit a na jejich místě postavit vojenské objekty. Architekt nakonec zjistil, že do tohoto prostoru by se kasárna nevešla, a tak se začala nakonec stavět v dnešní Karlově ulici.

Díky tomu zde můžeme objdivovat dodnes dům č. p. 79 s pozoruhodnou empírovou fasádou. Je to přestavba, kterou financoval tehdejší nájemce městského statku Václav Červenka v roce 1807. Na původním objektu byl v trojúhelníkovém tympanonu monogram F J podle tehdejšího vlastníka Františka Ješiny. Nahradilo ho písmeno M.


Na atice domu jsou alegorické sochy čtyř ročních období, nejvíce vlevo je zima. Na nejvyšším bodu je socha sedící ženy s mečem v ruce jako ochránkyně domu. Autorem sochařské výzdoby i pro Písek dvou typických váz je milevský rodák Josef Svoboda.

Bez povšimnutí nemůžeme minout dům č. p. 83 z roku 1875 s novorenesančním průčelím. Smetanova ulice do historie města vstoupila také tím, že zde v polovině 19. století byla vykopána hromádka mincí z 16. a 17. století. Prý ležely na lidské kostře, možná, že je to jen povídačka, ale kdo ví.

Ulice, po které se z Havlíčkova náměstí dostaneme k hlavní poště, se jmenuje po novináři, spisovateli a básníkovi Janu Nerudovi. Ten dvakrát v Písku navštívil svého blízského přítele Adolfa Heyduka. Smrt Heydukovy prvorozené dcery Jarmilky byla pro Nerudu inspirací k napsání Balady dětské.

Ulici končící dříve u městských hradeb se říkalo původně podle starého názvu Havlíčkova náměstí Za Kozím vřeskem a někdy také Šatlavní. V nárožním domě č. 65 bývala městská šatlava připomínaná už v roce 1563. Ovšem Šatlavní se také občas říkalo dnešní Soukenické ulici.

Teprve v roce 1816 povolila zemská vláda hradby prolomit a přes hradební příkop byl zřízen dřevěný můstek. V roce 1831 byl vybudován kamenný most, ale obyvatelé města se na něj museli složit. V městské kase peníze nebyly. Ostatně to není nic nového. Most byl zbořen v roce 1843, kdy byl také zasypán příkop a vznikla samostatná ulice.

K nejzajímavějším v této ulici patří dům č. p. 66, kde je dnes penzion. Byl postaven v rohu u městských hradeb. Původně zde byly domy dva, za třicetileté války shořely a obnoven byl jen jeden. Dnešní půdorys má dům od roku 1835.

Součástí objektu je okrouhlá hradební bašta, zvaná Baba. Už léta je snížená na úroveň střechy domu a její zdi jsou silné 245 centimetrů. V objektu po rekostrukci sídlil krajský komorní úřad, dnes bychom řekli finanční správa a později také První česká vzájemná pojišťovna. Bydlel zde starosta Antonín Pakeš.