Tabulka na vchodu do hradu, kde je sídlo Prácheňského muzea, oznamuje, že v lednu a únoru je zavřeno. V březnu však zde znovu uvítají návštěvníky, kteří si mohou prohlédnout nejen rozsáhlé expozice, ale i například výstavu starých tisků, před nedávnem darovaných do muzea.

Jen třetí patro, které je vlastně podkrovím hradu, zůstane stejně jako v předcházejících letech skryto očím návštěvníků a ti se mohou jen dohadovat, co všechno místnosti se speciálním zabezpečením skrývají.

Díky pochopení ředitele Jiřího Práška a dalších pracovníků Prácheňského muzea mohou čtenáři Deníku alespoň zprostředkovaně nahlédnout do některých depozitářů. Prohlédnout si všechny by bylo nad lidské síly, protože je tady na 160 tisíc položek.

Ještě před tím Jiří Prášek připomíná nejdůležitější údaje z historie píseckého depozitáře. „Situace v naprosté většině muzeí byla taková, že expozice byla totéž, co depozitář. Jak ale sbírkových předmětů přibývalo, bylo nutné část z nich dát mimo prostory určené veřejnosti. Ale byly tady ještě jiné důvody. Některé předměty byly velmi cenné a nebylo možné je nechat volně ve vitrínách. Potom tu byly exponáty, kterým škodilo světlo, jako jsou staré fotografie nebo historické rukopisy. Uložení do vhodně vybaveného depozitáře zabránilo jejich poškození,“ vysvětlil ředitel Jiří Prášek.

Prácheňské muzeum má pod jednou střechou depozitáře od dvacátých let minulého století. Dříve ve čtyřech místnostech byly vystaveny sbírkové předměty a v páté depozitář s kanceláří.

Později musely být jednotlivé části depozitáře odděleny, protože jiné podmínky potřebují kovové předměty, jiné dřevěné a ještě jiné listiny a fotografie. „Z různých muzeí a archivů jistě víte, že významné listiny našeho státu jsou uloženy v prostorách, kde je téměř vzduchoprázdno, přesně stanovené světlo a bezprašnost. Mně se tato péče zdá až přehnaná. Neměli bychom zapomínat na to, že tyto listiny králové, šlechtici a vojenští hodnostáři vozili s sebou do bitev nebo na dlouhé cesty a listiny všechno vydržely. Je ovšem skupina historiků, která na to má opačný názor. Ale je pravda, že dnes jsou listiny ve větším ohrožení, před staletími například nebyly kyselé deště,“ myslí si ředitel muzea.

Během vyprávění se dostáváme až pod střechu hradu. Sbírka Prácheňského muzea zapsaná v Centrální evidenci sbírek a v evidenci ministerstva kultury má 27 podsbírek, jako například etnografie, mineralogie, archeologie, militarie a další, dvě samotné podsbírky jsou spojeny s básníkem Adolfem Heydukem, který v Písku strávil většinu svého života.


Historik Jan Adámek otevírá dveře do velmi malé místnosti v podkroví. Jsem trochu na rozpacích, depozitáře si spojuji s velkým prostorem. „Velikost místnosti odpovídá jen pár centimetrů velkým sbírkovým předmětům,“ vysvětlil Jan Adámek, který má tuto numismatickou sbírku už více než patnáct let na starosti.

„Máme tady více než 18 tisíc položek. Časový rozsah platidel je velmi široký – od antiky po současnost. Numismatická sbírka zřejmě začala vznikat se založením muzea v roce 1884 a zpočátku se rozrůstala především prostřednictvím darů. Jedním z největších byla numismatická sbírka píseckého gymnázia, kterou muzeum získalo v roce 1959,“ přibližuje první místnost depozitáře Jan Adámek.

Sedláčkovy mince

Všiml si mého pohledu na starou jen mírně zdobenou skříňku a dodává: „To je soukromá kolekce mincí historika Augusta Sedláčka, kterou muzeum získalo z pozůstalosti. Je v takové podobě, jak ji tento písecký archivář uspořádal.“

Jan Adámek předal pomyslnou průvodcovskou štafetu Ireně Mašíkové, která má na starosti podsbírky maleb, kreseb, grafiky a plastik, dohromady zhruba osm tisíc předmětů.

„Letos muzeum dostalo významný dar – plastiky věnované Jaromírem Stachem. Tento obyvatel Písku má k umění velmi blízký vztah, jeho dědeček byl akademickým sochařem. Plastiky jsou nyní v rukou restaurátorů a veřejnost je uvidí po otevření muzea v březnu,“ uvedla Irena Mašíková.

Muzeum se orientuje především na tvorbu regionálních autorů. Ve sbírkách je zastoupeno pět generací rodiny Lochmanů. Tři z nich působily přímo v Písku. Další ucelenou sbírkou jsou dřevoryty Josefa Váchala a Josefa Krejsy. Muzeum vlastní vzácné akvarely Václava Šebeleho a Tomáše Štětky.
Irena Mašíková si stejně jako mnoho uměnímilovných Písečanů oblíbila tvorbu malíře a fotografa Jana Zachariáše Quasta.

„Máme ve sbírce soubor obrazů, kreseb a maleb na porcelánu tohoto umělce, kterému je věnována samostatná část expozice v oddělení kulturní historie. Na rok 2014 připravujeme do galerie velkou výstavu, kde budou díla Jana Zachariáše Quasta, a to nejen z muzejních sbírek, ale i od soukromých sběratelů,“ podotkla Irena Mašíková.


Sbírky, a nejen ty výtvarné, se doplňují z darů jednotlivců i organizací a institucí. Dalším zdrojem jsou nákupy na aukcích a prostřednictvím internetového Aukra. Jedním z posledních nákupů byla právě malba na porcelánu od Jana Zachariáše Quasta.

Když si prohlížím desítky obrazů zavěšených v depozitáři, nabízí se otázka: Pozná se vždy bezpečně, že jde o originál díla?

„Při nákupu výtvarných děl i při jejich darování vždy spolupracujeme se znalci v tom kterém oboru a zatím jsme se se závažnými nesrovnalostmi nesetkali. Spíše se objevují ojedinělé případy, kdy lidé přinesou dílo v dobré víře, že jde o originál. Před časem přinesl pán obraz s tím, že jde o originál Františka Ženíška. Při podrobnějším zkoumání se ukázalo, že je to olejotisk, i když to vypadalo jako olej na plátně. Pán byl velmi zklamaný,“ připomněla jeden příběh Irena Mašíková.

Má v muzeu na starosti ještě umělecký průmysl, kde je mimo jiné originální kolekce loveckých šperků píseckého šperkaře Karla Webera, a sbírku několika desítek hodin z různých časových období.

Když Jan Kouba otevřel dveře depozitáře s rozsáhlou etnografickou podsbírkou, jenom jsem vydechla: „To je nádhera.“ Slovy obdivu by určitě nešetřili hospodyňky a domácí kutilové, ale třeba i ti, kteří se jen rádi dívají na hezké věci.

V každém domě dvě nádoby

Na policích od země až ke stropu jsou tady vyrovnané různé kuchyňské nádoby a pomůcky, z nichž mnohé by se ještě dnes uplatnily při přípravě jídel: kastroly různých velikostí, kráječe, řezačky, měrky, oplatečníky, váhy, mlýnky.

Potom také záhadné nádoby z impregnovaného plátna. „To jsou nádoby používané na hašení požárů. Platilo dokonce nařízení, podle kterého u vchodu do každého domu musely být dvě tyto nádoby. Když začalo hořet, lidé vytvořili řetěz a podávali si vodu z kašny nebo z řeky,“ vysvětlil ředitel muzea Jiří Prášek.

„Etnografická podsbírka zahrnuje téměř osm tisíc předmětů. Jsou to věci denní potřeby, které využívali lidé na Písecku a v dalších místech Prácheňska. K zajímavostem patří například vybavení známé písecké Hubáčkovy cukrárny, předměty z pozůstalosti hudebního skladatele Otakara Jeremiáše nebo stůl básníka Františka Ladislava Čelakovského,“ vypočítává Jan Kouba.

„A tohle je určitě kuriozita,“ říká a vyndává z police obrázek. „Je celý vytvořený z lidských vlasů, a takových předmětů tady máme víc.“
Upozorňuje ještě na model důmyslného krovu děkanského kostela, jak vypadal před přestavbou. Vedle hraček je v etnografické podsbírce velké množství loutek a různých rekvizit, které dokumentují bohatou tradici loutkařství v Písku a na Písecku. „A to je ještě značná část loutek zapůjčena do Památníku Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého v Miroticích,“ připomíná Jan Kouba.

To už jsme před dveřmi další místnosti depozitáře, kde je shromážděno na pět stovek sečných, bodných a palných zbraní. „Nejvíce jsou zastoupena militaria z devatenáctého a dvacátého století. Vedle sečných, bodných a palných zbraní je zde také vojenská výzbroj a výstroj, uniformy společenských organizací, vyznamenání a odznaky,“ charakterizuje sbírku Kouba.

Funkční jsou palné zbraně vyrobené do roku 1870. „Všechny mladší jsme podle zákona nechali znehodnotit. Pokud by byly funkční, musel by na ně být zbrojní pas a musely by být uloženy v trezoru,“ doplnil Jiří Prášek.

Na poslední zastávce cestou depozitářem Prácheňského muzea se znovu setkávám s Janem Adámkem, tentokrát v nových prostorách, kam se přestěhoval fond historické muzejní knihovny. Kromě pracoviště starších dějin a numismatiky má Jan Adámek na starosti také muzejní knihovnu a její depozitář.


„Fond historické muzejní knihovny zahrnuje více než 36 tisíc svazků a patří k tomu nejvýznamnějšímu, co zde máme. Najdeme tu tisky od poslední čtvrtiny 15. do poloviny 20. století. Důležitou součástí jsou stovky starých tisků, a pokud jde o rukopisy, pak velmi hodnotný je soubor modlitebních knížek z konce 18. až poloviny 19. století,“ připomněl Jan Adámek.

S patřičnou úctou se dívám na staré knihy a představuji si, kdo si v nich četl před několika staletími. Třeba v roce 1481 vydanou korespondenci Aenea Sylvia Piccolominiho, někdejšího papeže Pia II.

Badatelé určitě oceňují konzervační fond z pozůstalostí básníka Adolfa Heyduka, regionalistů Jaromíra Malého a Ivo Beneše.
Prošla jsem jen malou část depozitáře Prácheňského muzea, ale mohu potvrdit, že jsou tady úžasné věci. Návštěvníci mají to štěstí, že alespoň zlomek z nich mohou vidět při příležitostných výstavách.