Písek – Jak napovídá název rubriky – Štafeta – ti, kteří se v ní objeví, si otázky předávají jako štafetový kolík. Tentokrát však jde o výjimku. V čase adventu na otázky Píseckého deníku písecký odpovídá výtvarník Vladimír Müller. S jeho tvorbou se mohou až do konce roku seznámit návštěvníci Prácheňského muzea v Písku na výstavě nazvané Betlémy a reliéfy Vladimíra Müllera.

Nejen v Písku a v jižních Čechách, ale zásluhou výstav i v jiných městech jste známý a uznávaný jako betlémář. Jak jste se dostal k tvorbě betlémů.

Když to zjednoduším, za všechno může ředitel Prácheňského muzea a historik Jiří Prášek. Před lety jsem měl v galerii Portyč výstavu obrázků a přidal jsem tam také několik dřevěných figurek.

Jiří Prášek si je prohlédl a tehdy jenom konstatoval: „Dobře.“ Potom však o mně informoval jihočeskou pobočku Českého sdružení přátel betlémů, ta mě přijala za svého člena a pozvala na výstavu do Jindřichova Hradce. Nechtěl jsem tam jet jenom s několika figurkami, a tak jsem ještě vyřezal jesličky, tři krále a další figurky. To bylo někdy před polovinou devadesátých let. Ten největší betlém tady na výstavě je také můj první a je v majetku jindřichohradeckého muzea.

Máte spočítáno, kolik betlémů jste zhotovil?
Přesnou evidenci si nevedu, vedle dřevěných betlémů dělám i papírové a odhaduji, že tady na výstavě je tak polovina toho, co jsem dosud vytvořil. O část se podělili příslušníci rodiny, část jich je v muzeích.

A kolik jich máte doma?
Na mě doslova platí pořekadlo, že kovářova kobyla chodí bosa. Nějaké jsem si samozřejmě nechal, ale po čas adventu, kdy by betlém měl zdobit domácnost, u nás žádný betlém nenajdete. Na tuto dobu i ty z domova půjčuji na různé výstavy a vracejí se mi většinou až po Novém roce nebo Třech králích.

Kdo vás vlastně k betlémům přivedl? Je to rodinná tradice?
Že jsem betlémář, to je zásluha dědečka z Bakova nad Jizerou, otce mého otce. Byl to silně věřící člověk. Když začal advent, byla to pro něj veliká oslava. Do rohu místnosti zavěsil schody a z půdy snesl krabice . V létě totiž chodil do lesů a sbíral kopečky mechu. Byl bylinkář, takže se vyznal. Mech vykoupal v nějakém roztoku, ten zůstal zelený, ale nebyla v něm žádná zvířátka.

Na začátku adventu mech rozložil na schodech a zapíchal do něj figurky betlému, pozadí tvořila kulisa Jeruzaléma. Nebyly tam ale jesličky. Před Štedrým dnem tam dal figurky Josefa a Marie, jak jedou do Jeruzaléma na sčítání lidu. 25. prosince tam dal jesličky. Na Tři krále figurky králů. Betlém zlikvidoval na velikonoční pondělí. Byla tam i křížová cesta, takže betlém sledoval chronologii od narození Ježíše až po ukřižování. Advent je dodnes spojený se vzpomínkami na dědečkův betlém.

Vy ale neděláte jen dřevěné a papírové betlémy
Začínal jsem figurkami. Někdy kolem roku 1975 manželka chtěla mít doma sošku. Obešli jsme obchody, ale nenarazili jsme na nic vhodného. Koupil jsem tedy sádru, nalil ji do takového válcového otvoru ve špalíku a nechal zatvrdnout. Potom jsem do sádry vydlabal sošku a nabarvil ji. Docela se povedla. Takže moje první dílo nebylo ze dřeva, ale ze sádry.

Teprve potom jsem začal dělat figury z lipového dřeva, pouze pár kousků je z olše. Lípa je velmi tvárné dřevo, dobře se s ním pracuje, potom se moří voskem nebo hydrovoskem.

Kdo je vám předlohou pro obličeje figurek?
Ty si vymýšlím, nejsou to konkrétní lidé. Výjimkou jsou dva betlémy. U jednoho mají figurky podobu Adolfa Heyduka, Augusta Seláčka, Václava Kršky a dalších významných osobností spjatých s Pískem.

V druhém betlému se figurky nápadně podobají pracovníkům Prácheňského muzea před pěti lety. Oba tyto betlémy jsou také na výstavě a jinak jsou v majetku Prácheňského muzea.

Kde máte dílnu nebo nějaký ateliér?
Možná se budete smát, ale já mám pracovní stůl v ložnici. Část figur ale vznikla na chatě. Občas jsem vyřezával i při procházkách v lese. Jednou jsem potkal pána, který se pořád ohlížel, co to vlastně dělám, až spadl ze stráně. Naštěstí se mu nic nestalo.

Nejvíc prací jsem ale udělal v ložnici, kde mám u stolu různé přípravky a práce jde od ruky. Moje přítelkyně Jaroslava je sice trpělivá, ale uklízet musím pečlivě. Jak já říkám, hodinu tvořím a dvě hodiny uklízím. Nedoporučuji ale řezat sololit, ten se uklidit nedá. To mám vyzkoušené.

Jste dnes známý betlémář, ale původně jste měl být pasířem bižuterie.
To je pravda, dokonce na to mám výuční list a mohl jsem dál na umělecko průmyslové škole v Jablonci studovat. Jenže školu zrušili, protože tehdy zača vznikat automobilka LIAZ a potřebovala učně. Umělecko průmyslová škola v Jablonci byla sice obnovena, ale já už jsem se na ni nevrátil, přestože jsem nabídku dostal i na další umělecké školy v Turnově a dalších místech.

Proč jste si vybral zrovna pasířství a jak jste se od tohoto oboru dostal do armády?
Kreslení a vůbec výtvarné práce mě bavily už od školy. Otec ze mně chtěl mít doktora, ale to nebylo pro mne. Absolvoval jsem různé školy, včetně vojenských a stal ze mě voják z povolání.

Z armády jsem odešel, oficiálně ze zdravotních důvodů, ale ve skutečnosti za to, že jsem v roce 1968 maloval transparenty. V devadesátých letech jsem byl rehabilitován.

Jediným podnikem, který byl po odchodu z armády ochoten mě zaměstnat, byl Okresní podnik služeb, kde jsem nastoupil jako kontrolor a později jsem byl cenařem. V roce 1990 jsem odešel do důchodu a mohl jsem se věnovat svému koníčku.

Jako voják jste se často stěhoval a nakonec jste zakotvil v Písku. Žijete tady už téměř čtyři desítky let, čím vás toto město oslovilo?

Je pravda, že jsem žil v různých místech, ale Písek je jedním z nejhezčích měst. Také proto, že má krásné a zajímavé historické centrum, což třeba sousední Strakonice ani další města nemají. Centrum Písku zůstalo pohromadě, i když se v devatenáctém století zbouraly hradby.

Navíc má Písek velmi příjemné okolí. Ale když jsem jezdil na kole, vadila mi jedna věc. Když jedete z Písku kamkoliv, musíte do kopce. Zpátky už je to veselejší.

Kamarádi na vás prozradili, že jste si na kolo bral s sebou tužku a papír.

Však jsem je také potřeboval. Kreslil jsem si různá místa a zakoutí a z těchto obrázků potom vznikaly reliéfy. Vždycky jsem říkal, že fotografové jezdí s fotoaparátem, já jezdím s papírem a tužkou.Když jsem si ale vyjel se svým kamarádem, fotografem Láďou Teringlem, to byla anabáze. Já mám obrázek za chvíli, ale on ještě nezmáčkl spoušť, protože čeká na vhodné světlo.