Málokdo už dnes ví, že v centru Písku je věznice. tedy bývalá věznice. Je dobře viditelná z nábřeží Otavy. Z Velkého náměstí ji zakrývá zčásti budova soudu a zčásti kostel Povýšení sv. Kříže.

Krajská věznice se v Písku začala stavět v konventu bývalého kláštera ve stejné době jako nová nemocnice, tedy v letech v letech 1846 – 1847. Veřejnou zakázku na stavbu věznice tehdy vydražil místní stavební podnikatel Leopold Eisner se svým bratrem. Budova měla být městu předána v první polovině roku 1850, ale došlo ke značnému zpoždění. Důvodem byly revoluční události v letech 1848 – 1849 v monarchii i v celé Evropě, které se různým způsobem dotkly také Písku.

Historik August Sedláček v Dějinách královského města Písku o tomto období napsal: „Události roku 1848 způsobily ve zdejším obecenstvu jen blouznění, protože k něčemu lepšímu scházelo vychování.“

V Písku se tehdy utvořily malý a velký výbor, kam byli voleni zástupci z řad měšťanů. Podařilo se jim dosáhnout toho, že byli zváni ke všem hospodářským poradám. To však mělo i svoji stinnou stránku. Velké množství lidí se často neshodlo, což brdilo mnohé akce, zejména stavební financované městem. Řada lidí, členů nově vytvořených národních gard, se zabývala sháněním zbraní spíše než záležitostmi města.

Navíc město mělo nové výdaje. Mimo jiné muselo financovat nově vzniklé četnictvo. V Písku bylo začátkem padesátých let devatenáctého století šest četníků a strážmistr.
Přes všechny problémy, stavební i finanční, byla věznice v Písku dobudována.

Šibenice na půdě

Ale vraťme se ještě k soudní budově. Jak připomíná Jiří Prášek v knize Písecké XX. století, v poválečném období byla středem pozornosti zejména do 3. května 1947, kdy zasedal mimořádný lidový soud, před který bylo postaveno celkem 1274 lidí.

Dvaadvacet udavačů bylo za těžké zločiny odsouzeno k smrti a popraveno. Původní šibenice byla dlouho odložená na půdě soudní budovy a nyní je v depozitáři Prácheňského muzea v Písku. Doživotní vězení dostalo devatenáct kolaborantů. Dále bylo odsouzeno 573 osob k celkovému vězení v délce 4298 roků a devět měsíců. Od června případy spolupráce s Němci projednávaly řádné soudy a jejich rozhodnutí již nebyla tak přísná. Poslední veřejná poprava v Písku se konala na Výstavišti 21. května 1946.

Klášter dominikánů

Jedno z nároží Velkého náměstí v místě, kde začíná Šrámkova ulice, tvoří kostel Povýšení sv. Kříže. Jeho historie sahá do poloviny 13. století, kdy pro společenství řeholníků dominikánského řádu byl v Písku vybudován rozlehlý trojlodní kostel. Po jeho jižní straně postupně vyrůstaly klášterní stavby, které zasahovaly až do míst, kde je dnes hotel Bílá růže.

I když klášter a kostel mají za sebou velmi bouřlivou historii, podařilo se z jeho archivu uchovat na tři desítky různých listin z let 1338 až 1414. První dochovaná písemná zmínka o klášteru pochází z roku 1308. Za husitských bouří byl areál kláštera včetně velké části kostela zničen, když na něj 20. srpna 1419 zaútočili prohusitsky orientovaní obyvatelé Písku.

Některé prameny uvádějí, že mniši byli tenkrát vyhozeni ze skály do řeky Otavy. Na místě vypáleného kláštera bylo postaveno několik domů a kostel sloužil jako solnice, tedy sklad soli. Při její stavbě se součástí solnice staly i původní gotické zdi kostela.

K obnovení kláštera došlo až po pobělohorské rekatolizaci českých zemí, pravděpodobně v roce 1629. Nový konvent byl stavěn severně od kostela, tedy v místech dnešní budovy okresního soudu. Jak připomínají autoři Historického průvodce stručnými dějinami města, vlivným ochráncem kláštera v těžkých dobách jeho znovuobnovení byl tehdejší zástavní držitel města Martin de Hoff Huerta.

Za válek o dědictví habsburské v letech 1741 až 1742 byl v prostorách dominikánského kláštera umístěn vojenský lazaret. Definitivní konec klášteru přinesly reformy císaře Josefa II. Řeholnící se rozešli na různé fary, budovy byly rozprodány a zachován zůstal pouze kostel Povýšení sv. Kříže
Rozhodnutím českobudějovického biskupa byl kostel svěřen do péče Kongregace bratří Nejsvětější svátosti, která jej spravovala do roku 1950. Tehdy jí byl násilně odebrán a vrátila se sem až po změně politických poměrů v roce 1990.

Průčelí kromě renesančních sgrafit zdobí dva kamenné erbovní reliéfy, které jsou variantami na znak dominikánského řádu. Nad hlavním vchodem byly zcela nedávno objeveny pozůstatky renesanční heraldické výzdoby a ze zbytků malby se podařilo rekonstruovat znak města Písku. Současná podoba kostela pochází z třicátých let předminulého století. Je to jednolodní raně barokní stavba dlouhá zhruba čtyřicet metrů.

Z původního gotického kostela přežila všechny pohromy až do minulého století kaple sv. Barbory. Byla však zbořena v roce 1933.

Kostel má půdorys kříže a je opačně orientován. Hlavní oltář pocházející z počátku osmnáctého století je postaven na západ a ne na východ, jako je tomu v jiných kostelech. Původně byl oltář zřejmě na východní straně, svědčí o tom mimo jiné schody, po kterých se dnes sestupuje do kostela a které byly oltářními stupni. Současná předsíň pak bývala kněžištěm.

V kostele jsou dvě krypty. Na té starší je náhrobník z roku 1651 a patřila hrabatům ze Švamberka. Druhá je v západní části, pochází z roku 1729 a byli v ní pochováváni řeholníci.