„Přeju vám, abyste nedopadli jako my. Mějte životní cíl, něco, čeho byste chtěli dosáhnout, a vždy, než uděláte rozhodnutí, přemýšlejte o něm,“ říká na pódiu Divadla Pod čarou vězenkyně Anita z ženské věznice Světlá nad Sázavou.

„My za sebou máme pusto a prázdno, bolest, kterou jsme způsobily těm, kteří nás mají rádi,“ předává téměř v slzách své poselství vězenkyně Anita, která pochází z Polska, ale na její češtině to není vůbec znát. V útlém věku přišla při autonehodě o oba rodiče a pak se dostala k adoptivním rodičům do České republiky.

O tom, že je adoptovaná, nevěděli ani její kamarádi ani mladší sourozenci. Jednou ji učitelka v občanské výchově vyzvala, aby spolužákům vyprávěla, jak se žije v adoptivní rodině. Od té doby čelila neustálé šikaně, spolužáci ji nezdravili na chodbě a ona si je musela kupovat pozváními do cukrárny.

Smutný konec

I tak se řítila prudce dolů a nakonec skončila ve vězení. „Pokud si myslíte, že se vás to netýká, pletete se. Není vůbec těžké se dostat do problémů, horší je se z nich pak vyhrabat,“ obrací se Anita na žáky, kteří ji se zájmem pozorují.

Na jejím obličeji je vidět, na jak nepříjemné zážitky vzpomíná. Své pohnutí nehraje, ví, o čem mluví, stejně jako její kolegyně, které přijely vyprávět žákům píseckých škol o tom, jak se dostaly do vězení ve Světlé.

„Je mi 29 let, jmenuji se Saša a narodila jsem se v Brně. Vychovávala mě mamka, babička a děda. Dětství jsem měla bezstarostné, dostala jsem slušnou výchovu, i když to teď tak možná nevypadá. V šesti letech jsem začala závodně plavat. Jedna z mých kamarádek začala později brát drogy a utekla do Prahy. Když se vrátila, také jsem zkusila drogy. Hrozně se mi to zalíbilo,“ popisuje zlomový bod svého života mladá žena Saša.


Tenkrát Saša z Brna končila docházku na základní škole a pokračovala na brněnské ekonomické škole.

„Do druháku jsem školu zvládala v pohodě, chodila jsem do ní pravidelně a drogy jsem brala jen občas. Ale už tenkrát si máma všimla, že se mění moje chování. Radši jsem přiznala, že jsem párkrát zkusila drogy, ale samozřejmě jsem tvrdila, že je všechno v pohodě a že to zvládám. O prázdninách mezi druhákem a třeťákem se ze mě stal pravidelný uživatel drog. Moji vrstevníci mě vůbec nezajímali,“ pokračuje v líčení toho, jak se propadala do drogového bahna, Saša.

Dnes už ví, že jejím tehdejším kamarádům šlo jen o její peníze. Během toho, co je ve vězení, ji totiž ani jeden z nich nepřišel navštívit.
„Od sedmnácti do jednadvaceti si život vlastně ani nepamatuji. Pravidelně jsem fetovala, vyhodili mě ze školy, máma mi přestala dávat kapesné. Peníze jsem získavala brigádou, z které mě také později vyhodili. Neměla jsem peníze, a tak jsem začala okrádat svoji rodinu. Peníze jsem profetovala a prohrála v automatech,“ vypráví smutně a zahanbeně Saša.

Tři a půl roku

V té době slíbila matce, že s drogami přestane, a matka jí uvěřila. Stal se však opak, Saša začala pervitin vyrábět a prodávat.

„Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych ve svých 21 letech mohla skončit ve vazbě. Po čtyřech měsících vazby jsem na svobodě začala tam, kde jsem skončila. Pak jsem ještě dostala podmínku, z které jsem si nic nedělala. Nakonec jsem skončila ve vězení, rodinu jsem ujišťovala, že už fetovat nebudu. Po propuštění jsem poznala svého budoucícho manžela a porodila dítě. Asi tři roky jsem žila normální život. Chodila jsem do práce, syn býval u babičky. Ale pak babička náhle zemřela a já jsem na to reagovala nejhorším možným způsobem. Znovu jsem začala fetovat, rozvrátila manželství,“ doplňuje svůj příběh Saša.

Vězenkyně dostala pak ještě dvakrát podmínku. „Potom jsem byla odsouzena na tři a půl roku natvrdo. Mám to štestí, že mě navštěvuje rodina, jsem za to strašně vděčná, ačkoliv máma mi říká, že už mi nevěří. Ale po tom, co jsem udělala, zklamala jsem jako máma, jí to nemám vůbec za zlé,“ dodává Saša.