Zajímá se i o historické tance. V listopadu by měl vydat novou knihu kriminálních příběhů Historické panoptikum jihočeského zločinu. Ta v těchto dnech míří do tiskárny.

Jak jste se dostal k psaní kriminálních příběhů?

Dá se říct, že jsem k tomu došel výraznou oklikou. V polovině sedmdesátých let jsem začal šermovat, nejprve u vltavotýnské skupiny Kavalír a pak u písecké skupiny Rival. Tenkrát to nebylo tak jednoduché jako dnes, kdy si člověk zajde do obchodu nebo si potřebnou výbavu zakoupí přes internet. Tehdy však šermíři museli být sami často i zručnými řemeslníky.

Proto ve skupině historického šermu existovala dělba práce. Někdo uměl šít, tak šil kostýmy, někdo vyráběl meče, další se věnoval práci s kůží. Já jsem nic takového neuměl, ale jako jeden z mála jsem už předtím měl praxi z oddílu sportovního šermu a také mě už tehdy zajímala historie, takže jsem hledal po archivech různé zápletky vztahující se k soubojům, které by se na scéně daly zahrát.

Kromě toho jsem také shromažďoval staré učebnice šermu, kterých mám dnes ve fotokopiích asi šedesát. Mimo soubojů jsem však v archivech narazil i na mnoho kriminálních kauz, jako jsou vraždy nebo loupeže.

Bylo mi líto nechat tyto zajímavé případy bez povšimnutí, a tak jsem si je dával stranou do šuplíku a občas jsem něco publikoval v tehdejších novinách. Pak se šuplík naplnil a v roce 1993 vyšla moje první drobná kniha s názvem Jihočeský pitaval, která se také dočkala dramatizované četby v budějovickém rozhlase.

Dneska se na svoji prvotinu dívám už trochu s odstupem, určitě bych ji napsal jinak. Inu, hříchy mládí. Knížky s historickou kriminální tematikou však mají svůj stálý okruh čtenářů, tak proč jim nedopřát další. Vlastně mou skutečnou prvotinou měla být obsáhlá knížka o dějinách evropského šermu a soubojů, o jejíž vydání projevilo zájem roku 1987 pražské nakladatelství Panorama, jenže za minulého režimu nebylo tak jednoduché něco vydat. Takže tahle kniha vyšla až roku 1994 v nakladatelství Ivo Železný.

Které významné osobnosti se zapletly do nebezpečného souboje?

V knize nazvané Šermíři, rváči, duelanti jsem se pokusil některé tyto případy popsat. Je poměrně málo známé, že kromě básníků Puškina, Heineho nebo Lermontova bojoval v souboji i skladatel G. F. Händel, malíř Karel Škréta, dobrodruh Casanova nebo hvězdář Tycho Brahe. Ve středověku byl navíc velmi rozšířen fenomén „božích soudů“, tedy řešení pomocí souboje. Zásadou bylo, že Bůh nedopustí, aby nevinný byl poražen.

Protože se to však občas stávalo, soudní souboje ve 13. a 14. století nakonec postupně zanikly a místo nich vznikly souboje osobní. V 19. století pak začali šlechtické souboje napodobovat i měšťané, ale protože tato kategorie obvykle neuměla zacházet s chladnou zbraní, postupně převládly souboje s pistolemi, často s fatálními následky.

Proslulý je třeba souboj Michaila Jurjeviče Lermontova s jeho přítelem N. S. Martynovem, jinak jeho bývalým spolužákem. Básník od počátku považoval výzvu k souboji za kamarádské popichování, a tak bezstarostně souhlasil s nesmírně krutými podmínkami, kdy konečná vzdálenost mezi soupeři činila pouhých pět kroků. Lermontov vystřelil do vzduchu a očekával, že soupeř udělá totéž. Martynov místo toho došel tak blízko, jak mu to jen pravidla dovolovala a střelil Lermontova do prsou. Básník byl na místě mrtev.

Sbíráte staré učebnice šermu. Říkáte, že způsob šermu byl v každé zemi nebo oblasti odlišný. Proč tomu tak bylo, když všechny šermířské školy měly vlastně jediný cíl, tedy zabít protivníka?

Nejspíš to vychází z krajových zvyklostí a národní mentality. Třeba Němci měli poměrně hrubý, silový způsob sečného šermu. Naproti tomu jižní národy, například Španělé a Italové, používaly lehké zbraně a třeba ve Španělsku byl šerm hodně spojený s matematikou.

Šermíři si počítali, které pohyby jsou nejúspornější a jejich šerm je vázán na geometrii pohybů. Kdo ve Španělsku neovládal základy matematiky, nemohl se naučit zde šermovat. Jih byl v té době na daleko vyšší úrovni, než střední Evropa. Ostatně třeba Italové se často s pohrdáním vyjadřovali o „neotesancích za Alpami“.

Když dnes čteme knihy o válce, neubráníme se dojmu, že se v ní skrývalo hodně romantiky. Je to tím, že se opravdu bojovalo čestně, nebo je to způsobeno velkým časovým odstupem, který od válek máme?

Samozřejmě, že si staré doby romantizujeme. Války nebyly tak gentlemanské, jak si možná namlouváme. Stačí, když si uvědomíme, že před třicetiletou válkou byly v českých zemích zhruba čtyři miliony obyvatel.

Po válce zbyl jen jeden milion. Samozřejmě, že svou roli sehrály i další faktory, jako např. nemoci či hladomor. Ale i tak je jasné, že tehdejší vojska se nešetřila a že už vůbec nešetřila civilisty. Třeba slavná švýcarská pěchota měla ve 14. a 15. století pod trestem smrti zakázáno brát zajatce. Na druhou stranu se lidé tehdy víc báli Boha. Mohu však uvést i jeden příklad válečné etiky.

Roku 1866 za bitvy u Hradce Králové podnikli v jedné fázi boje Rakušané velký bodákový útok, který se však nezdařil a na bojišti zůstalo ležet množství mrtvých a raněných. Krátce poté podnikli Prusové jezdecký protiútok. Mohli jet přímo přes pole s množstvím ležících těl, ale místo toho se mu obloukem vyhnuli. Tedy gesto vskutku rytířské. Nevím, jestli by takhle jednala i naše generace, obzvlášť za situace, kdy voják dnes protivníka vlastně nevidí. Stiskne se tlačítko, figurka v zaměřovači padne. Často to připomíná počítačovou hru, ovšem s tragickými následky.

Člověk často slýchá nářky o tom, jak je dnešní svět nebezpečný, kolik se děje vražd či loupeží. Můžete říct, zda jsou tyto názory oprávněné, nebo si opět idealizujeme historii?

To je těžká otázka. Ale můžu potvrdit, že romantické představy starší generace ve stylu „to za našich časů nebývalo“ nejsou reálné. Možná bylo vražd trochu méně, ale především se o nich tolik nevědělo, pachatelé často unikli. Dnes se o všech událostech z celého světa lidé hned dozví z médií, dříve to trvalo hodně dlouho, než informaci přinesl kramář na trh. Roli možná hrály i velice výrazné tresty. Když člověk spáchal vraždu a chytili ho, mohl si být jistý, že je to jeho konec. Určitě je dnes nižší počet vražd manželek nebo milenek, dnes je snadné se rozvést, a tak není důvod zbavovat se jich vraždou.

Také nejčastější ženský zločin starých časů, tedy vražda novorozence, dnes už hodně ubyl. Mít dítě za svobodna dnes už společnost přijímá s větším pochopením, než tomu kdysi bývalo. Dnes je počet usmrcených novorozeňat nesrovnatelně nižší, než tomu třeba v 18. a 19. století bývalo. Proto do jisté míry nechápu třeba odpůrce babyboxů. Souhlasím, že pro dítě odložené v babyboxu není taková situace žádným štěstím, ale je to pořád lepší, než aby děcko skončilo mrtvé někde v parku nebo na dně řeky.

Píšete historické knihy, historii jistě obdivujete. Chtěl byste žít třeba v renesanci?

Neřekl bych, že jakékoliv období našich dějin mělo oproti dnešku příliš mnoho výhod. Myslím si, že do renesance nebo jakéhokoliv období by se každý z nás rád podíval, ale rozhodně by tam žít natrvalo nechtěl.

I tak mám pocit, že lidé dříve k sobě měli blíže, nebyli zaměřeni tolik na peníze, jako je tomu dnes. Dokonce i za bývalého režimu, který měl jinak velkou řadu nectností, mám zato, že lidé měli k sobě většinou blíž. Bylo to dáno asi tím, že tehdy mnohé z dnes běžných věcí (podnikání, zahraniční studium, cestování) tehdy nebyly možné, a tak lidé se víc zajímali o to, co se děje v jejich okolí. Dnes je díky internetu a dalším technickým vymoženostem mnohem snadnější se s někým bavit, jen mám ale trochu pocit, že slovo člověk je dnes nahrazeno slovem byznys.

Jste o ohledem na informace z archivů o tom, jak odstrašující účinek má trest smrti, pro jeho znovuzavedení v České republice?

Je mi jasné, že různé dnešní humanisty svojí odpovědí nepotěším, ale myslím si, že některé zločiny jako vraždy dětí nebo vraždy bezmocných lidí jsou tak otřesné, že bych ve výjimečných případech nebyl proti absolutnímu trestu. Samozřejmě, vina by musela být naprosto nezpochybnitelně dokázána. Společnost by se měla před takovými zrůdami jako jsou vrazi dětí chránit.

A marná sláva, provaz je v tu chvíli nejlepší ochrana. Vždyť dokonce i takový humanista a odpůrce absolutního trestu, jakým byl T. G. Masaryk, v dobách svého prezidentování podepsal osm rozsudků smrti nad loupeživými vrahy. Je dodnes znám jeho výrok: „Vzít někomu život je násilí tak strašlivé, že může být usmířeno jen násilím stejně krutým“. Já s tímto názorem souhlasím, ale všichni dobře víme, že tato debata je jen teoretická, protože Evropa dnes jde jiným směrem.

Vraťme se k vaší literární tvorbě. Jak je dnes obtížné vydat knihu? Mnoho autorů si stěžuje, že je to téměř nemožné…

Vydat knihu poezie je opravdu téměř nemožné. Nejen, že autor nedostane honorář, ale ještě musí zaplatit. Živit se psaním může asi opravdu jen Michal Viewegh nebo autoři, kteří píší třeba televizní scénáře.

Když napíšu knihu, dostanu vcelku směšnou částku 8 – 10 procent z prodaného výtisku po odečtení rabatu a DPH. Naproti tomu třeba distributor, který knihy rozváží do prodejen, mívá rabat 40 – 60 procent z ceny knihy. Vzhledem k tomu, že při psaní čerpám hodně ze starých archiválií, strávím jeden rok přípravou knihy a další rok jejím psaním.

Když to přepočteme na hodinový plat, i ta poslední uklízečka v Čechách má vyšší příjem. Já píšu knihu proto, že jsem v archivu našel zajímavý příběh a je mi líto, nepodělit se o něj se čtenářem.

Pro člověka vašich zájmů musí být ředitelování v Milevském muzeu splněným snem. Je to pravda?

Dělat ředitele muzea takovéto velikosti je přesně to, co je člověk schopen zvládnout. Práce tady je mnohdy radostná. Když člověk připravuje autorskou výstavu, která není převzatá z jiného muzea, to je velmi zajímavá práce. Často se přitom setkáte s fantastickými lidmi a zajímavými historickými předměty, ať už je to výstava o 1. světové válce nebo třeba jen výstava starých žehliček.

Každá taková výstava vás obohatí o nové poznatky. Poznáme nové věci z oblasti, o níž jsme až dosud třeba věděli jen málo. Teď připravujeme výstavu o vzniku dětské stavebnice Merkur. Normálně by se řeklo, že na tom nemůže být nic zajímavého, ale málokdo ví, že počátky této kdysi velmi populární stavebnice sahají až do 20. let minulého století.

Nebo třeba nedávno u nás v muzeu byla výstava Tvář národa, byly to posmrtné masky významných českých osobností. Když berete do ruky třeba odlitek tváře T. G. Masaryka nebo Karla Čapka, je to velmi zvláštní pocit a člověk vzápětí začne přemýšlet o jejich dějinném odkazu, a také o tom, co jednou zůstane po něm samém.