Když se řekne bělidlo, většina z nás si představí Staré Bělidlo, kterému nesmrtelnost zajistila Božena Němcová ve své Babičce. Ale bělidlo dříve bývalo snad v každém městě a vesnici. Původně se tak označoval trávník, na kterém se bělilo prádlo slunečními paprsky. Ovšem prádlo se muselo mnohokrát kropit. Proto se také bělidla nacházela na březích řek a potoků.
V Písku bylo zřejmě největší bělidlo na pravém břehu Otavy proti ostrovu. Toto místo zároveň sloužilo plavcům k uvazování vorů. V navigaci byly zapuštěny žulové bloky se železnými kruhy.
Dalšími místy, kam písecké ženy chodily prát a bělit prádlo, byl prostor pod sladovnou nebo louka u dnešního Nábřeží 1. máje.
Ještě v předminulém století se v Písku vyskytovalo pojmenování Bělidlo, které ale s řekou ani s praním prádla nemělo zřejmě vůbec nic spoleného. Bělidlo se totiž původně jmenovalo dnešní Fügnerovo náměstí.
„Starý název Fügnerova náměstí Plachouz, pravděpodobně podle vojenského obranného srubu (Blockhaus), jenž byl na výšině ve třicetileté válce zbudován, dostal dvorec postavený po roce 1651 na místě dnešní mateřské školy. Pojmenování se později rozšířilo na celou řadu domů. V době národního uvědomění v Písku v sedmdesátých letech devatenáctého století byl název chybně zčeštěn na Bělidlo (Bleichhaus) a udržel se jako úřední do konce devatenáctého století,“ vysvětlují vznik pojmenování Bělidlo Lubor Ludvík a Jiří Prášek v knize Písecké ulice.
Teprve 3. února 1900 na schůzi obecního zastupitelstva bylo náměstí přejmenováno na Fügnerovo, nejspíše v souvislosti se sousední Tyršovou ulicí a sokolovnou.
Ale vraťme se zpátky k řece. V místech bývalého bělidla byly později vystavěny skleníky, zahrada a žampionárna JZD Hradiště. Žampionárna už nestojí, část zahrady byla privatizována a dodnes úspěšně slouží svému účelu v sousedství zásobní zahrady Městských služeb Písek.
Před tím vedla přes městský ostrov lávka dřevěná. Podle prvního katastrálního plánu Písku zde stála již v roce 1837. Před každou zimou ji však muselo město nechat rozebrat, aby ji nepoškodily ledové dřenice. Každé jaro se pak stavěla znovu. Je doloženo, že v roce 1820 ještě lávka vedla pouze od Svatotrojického hřbitova na ostrov, odtud se na druhý břeh převáželo.
Hned za lávkou začíná Ostrovní ulice. Toto pojmenování dostala od městského zastupitelstva v únoru 1900. V předminulém století zde lidé říkali Na Baráku. Alespoň takové pojmenování se objevuje na náčrtku královského města Písku z roku 1897, jehož autorem je Karel Knapp.
Právě na začátku Ostrovní ulice bývalo království zeleninových a květinových zahrad rodiny Tumpachovy. Zůstala z nich jen část. Většinu pozemků zabral krytý plavecký stadion, jehož stavba začala v roce 1977. Předcházela tomu demolice tří objektů. Byl mezi nimi i dvůr číslo 151 na rohu Ostrovní a Putimské ulice. Na spáleništi původního dvora ho v polovině sedmnáctého století vystavěl tehdejší rychtář Jan Ubrmeser.
Plavecký stadion byl slavnostně otevřen 25. února 1983. Ještě v témže roce se začal stavět venkovní bazén a dětské brouzdaliště, obojí začalo sloužit veřejnosti o tři roky později.
Hned nad plaveckým stadionem, ale to už jsme v Putimské ulici, je zajímavá stavba. Dnes je zde skautský dům, starší obyvatelé Písku si jistě vzpomenou, že zde býval proslulý hostinec U Tří ostrostřelců nebo také U Tří šiců. Malovaný štít tohoto hostince je uložen ve sbírkách Prácheňského muzea.
„Méně je však známo, že v zahradním sále hostince provozoval v roce 1911 Karel Malkus první stálé písecké kino pod honosným názvem „The Royal Biograf“. Radní provozování kina povolili, ale pod podmínkou, že ’veškeré obrazy poškozující počestnost, jakož i které by i jen svým představením drážditi mohly, jakož i obrazy krvavé vyloučeny jsou.‘ Hospodu U Tří ostrostřelců nesměli však navštěvovat vojáci, a tak se biograf brzy přestěhoval do zahrady hostince Na Štychu,“ připomněl historik Jiří Prášek.
