Ještě než se od restaurace U Smetáka vydáme po proudu po pravém břehu řeky Otavy, zastavme se u píseckých převozníků. Jejich bohatou a zajímavou historii zmapoval archeolog Prácheňského muzea Jiří Fröhlich ve své knize Stará Otava mezi Pískem a Zvíkovem.

Listina prvního českého krále Vratislava by potvrzovala, že nejstarší přívoz na Otavě byl již v roce 1088. Jenže se ukázalo, že listina je falzum. „Nejstarší konkrétní zprávy o přívozu na dolní Otavě jsou až ze sklonku 15. století, ale je jisté, že se na tomto úseku řeky převáželo již dříve,“ uvádí Jiří Fröhlich.

Starý přívoz býval nad jezem u Sv. Václava. Převozníkem zde byl na začátku minulého století Jan Brož, potom pan Rožánek a od roku 1937 město přívoz za 75 korun ročně pronajalo Františku Ludvíkovi, kterého vystřídal válečný invalida František Jirka. Po jeho smrti byl přívoz zrušen. Písečtí si však v roce 1948 vynutili jeho obnovení. Posledními píseckými převozníky byli do roku 1960 manželé Růžena a Antonín Drdelovi.

„Osobně jsem ještě v jejich lodi seděl. Pasažéři platili jednu korunu a seděli na lavičkách opřeni o opěradla umístěná podél boků lodě. K tomuto přívozu se na svatováclavské straně sestupovalo podél penzionu Sport a plovárny. Starší přívoz byl blíž k jezu,“ vzpomínal Jiří Fröhlich.

Promyšlená investice

Ale vraťme se zpátky k svatováclavskému jezu. Právě u něj se Písečtí v roce 1899 rozhodli na místě starého hamru vybudovat městskou vodárnu. Původní zařízení z roku 1836 umístěné společně s elektrárnou v Podskalském mlýně již rozšiřujícímu se městu nevyhovovalo. Na stavbě nové vodárny Písečtí rozhodně nešetřili, úpravna vody měla na svou dobu ty nejlepší technické a technologické parametry.

Však také dodavatelé nebyly náhodní. Město vypsalo veřejnou soutěž. Dodavatelem stavby byla firma ing. Antoním Müller a Vojtěch Kapsa z Plzně, strojní zařízení dodala firma Märkly, Bromovský a Schulz z Hradce Králové.

Stavitelé byli tehdy velkorysí a hlavně prozíraví. Postavili objekt a vybavili ho zařízením tak, aby kapacita stačila i při větším počtu obyvatel. Městskou pokladnu to stálo zhruba půl milionu korun místo původních 360 tisíc, ale investice to byla promyšlená.

Písecká vodárna oslaví zanedlouho 110 let své existence, byla totiž spuštěna k 1. listopadu 1900.

„Voda se jímala v pobřežní studni na pravém břehu Otavy nad vojenskou plovárnou a tekla gravitační stokou do čerpací studně ve vodárně. Odtud se čerpala dvěma rotačními čerpadly do usazováků, pak přetékala do pískových filtrů a dále do čerpacího vodojemu. Poté se vytlačovala dvěma tlakovými čerpadly do zásobovacího vodojemu na hradišťském vrchu do výšky 72 metrů,“ vysvětlil fungování vodárny Jiří Prášek v knize Písecké XX. století.

Za zmínku určitě stojí to, že tehdy se při úpravě vody nepoužívaly žádné chemikálie. Z vodojemu vedlo do hlavní části města potrubí, z něhož vyústila před železničním mostem pode dnem řeky odbočka na Pražské předměstí.

Nový vodovod byl tehdy v Písku dlouhý 13 930 metrů a měl 114 šoupátek sloužících k uzavření jednotlivých větví vodovodu a kromě toho po městě bylo rozmístěno 119, některé zdroje uvádějí 121, hydrantů.

Hned první zima však znamenala pro veřejný vodovod pohromu. I když obyvatelé byli poučeni, jak mají o potrubí pečovat, zřejmě na to moc nedbali. Vodovod zamrzl a celé ulice tak byly dlouhou dobu bez vody.

„Někteří to řešili tak, že nechávali kohoutkem stále protékat vodu. Ta však při velkých mrazech v míse stejně zamrzla, voda se vylila po chodbách a do rána způsobila v četných domech pěkné kluziště,“ napsal Jiří Prášek.

Po vybudování vodovodu město zrušilo všechny kašny, což mnozí obyvatelé kritizovali. Kašny už v té době nebyly jen zdrojem vody, ale patřily ke koloritu města. Později se kašny do Písku vrátily, i když ne v takovém množství a většinou na jiná místa než původně byly.

Současně s vodovodem město stavělo i novou kanalizaci. Nové kanály z betonu nebo cementových rour nahradily staré barokní. Ty byly zhotoveny nasucho kladenými kameny, měly nedostatečný spád a zůstávaly v nich hnijící a zapáchající zbytky.