Devatenáct dospělých koní a pět hříbat mají na svém statku v Dolních Novosedlech manželé Blanka a Aleš Baudisovi.

„Je to menší počet, než jsme měli na starosti v Praze. Odsud jsme se odstěhovali, protože nás pomalu začalo pohlcovat město. Kdybychom neměli děti, asi bychom žili někde na Šumavě na samotě. Takhle jsme v přírodě a zároveň blízko civilizace,“ říká Baudis.

Do jihočeské vesnice se přestěhovali před dvěma roky.

„V Praze jsme provozovali jednu z největších jezdeckých stájí v okrese, mívali jsme až 35 koní. Chovat koně na okraji Prahy a na vesnici, to je velký rozdíl. Tam jsme byli zcela závislí na odběru krmiva od zemědělců, zatímco dnes si většinu musíme vyrobit sami,“ říkají manželé.

Na svém statku provozují jak chov zvířat, tak i malou prodejnu jezdeckých potřeb. „Když jsme se sem přestěhovali, zjistili jsme, že tu není kde koupit vybavení, pro ohlávku jsme museli jet pomalu až do Prahy,“ vysvětluje Blanka Baudisová.

Kromě potřeb pro jezdce prodávají i samotné koně. „Všechna letos narozená hříbata jsou na prodej, uvidíme, jaký bude zájem. Přece jen plemeno American Quarter Horse nepatří zrovna mezi nejlevnější, ale v posledních letech jejich cena klesá. Dříve se hříbě nedalo koupit pod sto dvacet tisíc korun, dnes se dá sehnat i za 70 tisíc. Letos mají kupci našich hříbat možnost zvolit si první část jejich tříslovného jména zaneseného do plemenné knihy v USA. To je jméno, kterým na koně voláte,“ vysvětluje Aleš Baudis.

Podle něho jsou ale peníze investované do těchto koní dobrou volbou a investicí.

„Převyšují ostatní plemena svou inteligencí, vytrvalostí, odolností, jednoduchou ovladatelností a učenlivostí. Máme je celý rok venku, do stáje je přivádíme pouze ve dnech, kdy je vlhká zima. Jinak to jsou koně původem z amerických plání, takže mráz jim vůbec nevadí,“ doplňuje chovatel.

close zoom_in

Přicházíme k louce, kde je za páskou, kterou prochází elektrický proud, šestiletý plemenný hřebec Dandys Jack Bonanza. „Jednou se „spálil“ a už to nezkouší. Běžní hřebci jsou často dominantní a ženy k nim prakticky vůbec nemohou chodit. S tímhle nejsou vůbec žádné problémy, nikdo se ho nemusí bát,“ vypráví Aleš Baudis, zatímco kůň se lísá k jeho manželce. Je vidět, jak moc mu to dělá dobře.

Přecházíme k ohradě, kde jsou dvě velice staré klisny, jedné je 26 a druhé 31 let. Jsou trochu štíhlejší než jiní koně v ohradě, ale to je normální. „Jen málokterý kůň se dožije třicítky. Tyto veteránky hůře vidí a trávení jim nefunguje tak dobře, ale v pohybu stačí i na mnohem mladší kolegyně. Když je vidí kolegové chovatelé, nechtějí ani věřit, že jsou tak staré,“ tvrdí Baudis.

U koní se Aleš Baudis pohybuje třicet let, jezdil i westernové závody, u nichž dnes dělá rozhodčího. Jeho manželka Blanka jezdí na koních asi dvacet let. Seznámili se, jak jinak, v souvislosti s těmito zvířaty. „Manželka si ke mě v roce 1996 přišla ustájit své koně. V té době jezdila parkurové závody,“ vzpomíná Aleš.

Syn jezdí rodeo

Teď spolu mají dva kluky Honzíka a Lukáše, z nichž ten starší, Lukáš, už začíná jezdit rodeo. „Uvidíme, jestli ho to bude dál bavit. Ale určitě ho nebudeme do ničeho nutit,“ říkají svorně oba rodiče.

Na nich samotných je vidět, že je práce s inteligentními a ladnými zvířaty, která ve svém stádu vytváří složitou společenskou hierarchii, i po dlouhých letech baví.

Pokud se člověk zeptá Aleše Baudise na jakoukoliv otázku, která souvisí s koňmi, dostane vyčerpávající odpověď. Chov koní je prostě nejen živobytím, ale hlavně stylem života, ani tak nezáleží na penězích.

„Je to nevděčná práce. Ačkoliv se člověk snaží dát zvířatům vše, vždycky se najde nějaký problém. Ale v minulém roce jsme prodali všechna hříbata, takže jsme si nemohli stěžovat. Letos je to zatím horší. Ale uživili jsme se vždycky, takže se uživíme i teď,“ směje se Baudis.