Při putování zajímavými místy města jsme se minulou sobotu dostali po Třídě Národní svobody až ke křižovatce s ulicemi Čelakovského a Pražskou k místu, kterému Písečtí říkají Na Štychu.
Ale vraťme se ještě ke Kamennému mostu a vydejme se proti proudu po levém břehu Otavy, protože i tady jsou místa, která stojí za zaznamenání a zastavení. Konkrétně v ulici, která se jmenuje Svatotrojická a vede od starého mostu k areálu kostela Nejsvětější Trojice.
Jak potvrzují autoři knihy Písecké ulice Jiří Prášek a Lubor Ludvík, odedávna se jí říkalo „ulice jdouc ke sv. Trojici“. V roce 1785 však bylo úředně nařízeno ulici pojmenovat Špitálská. To se však neujalo a pro Písecké to i v mapách byla Svatotrojická. Šlo sice o přístupovou cestu ke hřbitovu a tedy velmi frekventovanou komunikaci, ale povozy ani chodci to tady neměli jednoduché. Ulice byla blátivá a plná výmolů a dláždění se dočkala až v roce 1924.
V prvním roce dvacátého století se měla přejmenovat na Balbínovu, podle latinsky píšícího českého básníka, dramatika, teoretika literatury a historika. Jezuita Bohuslav Balbín byl vůdčí postavou pobělohorského literárního dění v Čechách a obhájcem českého jazyka.
Radní dr. Daneš, Mathiasko a Jůzek se však rezolutně postavili proti, a tak zůstalo u původního pojmenování až do roku 1973. Tehdy rada městského národního výboru rozhodla, že se ulice bude jmenovat U Jezu. 14. prosince 1995 písecké zastupitelstvo souhlasilo s návratem k pojmenování ulice Svatotrojická.
O již neexistující budově barokního špitálku postaveného v roce 1689 jsme se zmínili už minule. V roce 1988 historickou budovu nahradila moderní přístavba zdravotnické školy.
Bourání a regulace
V souvislosti s regulací řeky v druhé polovině sedmdesátých let minulého století nechalo město zbourat i všechny domy s výjimkou dvou. Dnes opravený a udržovaný dům se slunečními hodinami č. p. 9 nechal ve dvacátých letech 19. století postavit známý písecký tiskař a nakladatel Josef Jan Vetterle.
K významným stavbám v této ulici patřil Drátovský mlýn, jehož historii jsme podrobněji již popsali v souvislosti dalšími mlýny na Otavě.
Připomeňme jen, že tu od sedmdesátých let osmnáctého století stála drátovna Bartoloměje Poustky. Pozdější majitel Dominik Pixa v roce 1811 změnil drátovnu na obilní mlýn, kterému se říkalo Drátovský. Ten v roce 1948 vyhořel a to, co zůstalo, bylo zbořeno v roce 1977. Ještě před regulací řeky archeologové zjistili, že na původním mlýništi stával mlýn na drcení křemene obsahujícího zlato.
Kostel a hřbitov
Dominantou Svatotrojické ulice je dnes bezesporu to, co jí dalo pojmenování. Kostel Nejsvětější Trojice a okolní bývalý hřbitov.
Písečtí hřbitov založili na zahradě, kterou městu věnoval král Vladislav II. v srpnu 1515. Před tím obyvatelé města pohřbívali své zesnulé kolem děkanského kostela Narození Panny Marie.
Svatotrojický hřbitov je místem posledního odpočinku stovek a zřejmě i tisíců řadových Písečanů, ale také významných osobností. Jsou zde pohřbeni houslový pedagog Otakar Ševčík, historik a kronikář města August Sedláček, malíři Jan Zachariáš Quast a Václav Šebele, skladatel František Gregora a jiní. Už v roce 1748 prohlásil tehdejší písecký děkan, že na svatotrojickém hřbitově „je pohřbeno mnoho osvícených osob a konšelů“.
Původně byl hřbitov menší, v šedesátých letech 19. století se rozšířil na dnešní rozlohu půldruhého hektaru. Do plochy hřbitova se tak dostal i objekt, který v 18. století obývali poustevníci. Poslední z nich, J. Marcin, prý zemřel v roce 1808 a stavení sloužilo pro městský lazaret.
Hřbitov měl být původně zrušen v roce 1961. Po četných protestech obyvatel města se tak nestalo. Až v sedmdesátých letech minulého století tehdejší vedení radnice prosadilo zrušení hřbitova a jeho přeměnu v pietní park. Zůstaly zde pouze náhrobky nebo pamětní desky 88 osobností. Ostatky dalších zemřelých byly uloženy na Lesním hřbitově.
Zvonice při západní zdi hřbitova byla postavena na místě původní dřevěné kaple v roce 1575. Její zvon je nyní na věži kostela Povýšení Sv. Kříže.
Pozdně gotický kostel Nejsvětější Trojice byl vybudován s některými renesančními prvky jako hřbitovní svatyně v roce 1576. Před tím se zádušní mše konaly v kapli Proměnění Páně v přízemí zvonice. Historický průvodce Pískem autorů Jana Adámka, Jiřího Fröhlicha a Jiřího Čížka upozorňuje na to, že jediným ozdobným prvkem celé vnější fasády kostela je renesanční portál z bílého vápence.
Ozdobou interiéru kostela jsou dvě práce z původního vybavení. Tou první je vzácná pozdně renesanční kazatelna zdobená bohatou intarzií. Původně ji Martin Huerta daroval děkanskému kostelu, v roce 1715 byla přenesena k Nejsvětější Trojici. Druhou památkou je bronzový latinský epitaf píseckého primase Samuela Radimila Horského, zemřelého v roce 1603.
Ke kostelu se váže ještě jedna zajímavost. Při archeologickém výzkumu bylo pod podlahou kostela nalezeno několik hrobů a jeden z nich nesl stopy vampyrického pohřbu. Mrtvý byl uložený na zádech, ale hlavu měl obrácenou obličejem dolů.
Od roku 1977 je kostel Nejsvětější Trojice koncertní a výstavní síní, kterou spravuje Centrum kultury Písek. Konají se zde rovněž různá slavnostní setkání.