Začátek května 1945. Obyvatelé Bernartic na Písecku se těšili z každé dobré zprávy, která informovala o ústupu fašistických armád a blížícím se konci války. Měli za sebou tragickou zkušenost z roku 1942, kdy po atentátu na říšského protektora R. Heydricha byli jejich spoluobčané popraveni či posláni do koncentračních táborů.

Osvoboditele netrpělivě vyhlížela také rodina Vlasty Di Lottiová Kálalové. Do rodné obce se tato lékařka vrátila po několikaletém pobytu v Iráku, kde v Bagdádu založila a vedla českou nemocnici.

5. května vznikly v Bernarticích nezávisle na sobě dva národní výbory, členkou jednoho vedeného Františkem Hodíkem byla také doktorka Vlasta. Z obce odjela německá posádka a obyvatelé již chystali květiny pro osvoboditele. Původně vyhlíželi Američany, dokonce na silnici od Písku postavili slavobránu s nápisem v anglickém jazyce. Z Písku však přišla zpráva, že podle dohody spojenců území na východ od Vltavy osvobodí Rudá armáda.

Bohužel ne všichni se příjezdu ruských tanků dočkali. 8. května obec ostřelovali Němci z letadla a večer došlo k přestřelce s kolonou SS. Němci vnikli až do zahrady Vlastina domu. Minuty, které následovaly, popsala Ilona Borská v knize Doktorka z Domu trubačů:

„První, co Vlasta vnímala, když se probrala z mdlob, bylo ticho a červánky. V hlavě jí hučela divná věta: Začátkem května v zahradách rozkvétají rudé kalichy na keřích marhaníků. Pořád ta jedna věta. Marhaníky z bagdádských zahrad. Vlasta lezla po čtyřech jako zraněný pes. Od jednoho k druhému. Zkoušela tep, zvedla oční víčko. Všichni byli mrtví.“

Vlasta během pár minut přišla o manžela Jiřího, syna Radbora a dceru Drahušku. Ránu v srdci se nikdy nepodařilo zacelit. To, že v nějtěžší chvíli života vzpomínala na Bagdád, nebylo náhodné. V hlavním městě Iráku poznala svého muže, narodily se tady obě děti.

Vlasta sem přijela v říjnu 1924 krátce po dokončení studia medicíny na Univerzitě Karlově. Na popud profesora Jaroslava Hlavy se chtěla věnovat exotické parazitologii a tyto choroby se rozhodla studovat na Blízkém východě. Finančně ji tehdy podpořil také prezident T. G. Masaryk.

Mnozí muži úkol vzdali, ale Vlasta byla tvrdohlavá, vždyť pocházela z rodu jihočeských sedláků. Do Cařihradu a později do Bagdádu odjela nejen s rozsáhlými medicínskými vědomostmi, ale také se znalostí sedmi jazyků včetně arabštiny a perštiny.

Předsevzala si vybudovat v Bagdádu českou nemocnici, což se jí podařilo. Musela se vypořádat s neznámým prostředím, podnebím, sociálními poměry, nedostatkem peněz a předsudky. Měla však proti mužským kolegům výhodu. Mohla dělat chirurgické zákroky i na ženách a zachránila tak desítky životů.
Šťastné manželství a lékařské úspěchy začalo ohrožovat Vlastino zhoršující se zdraví.

Vrátila se do rodné země, kde pokračovala v lékařské praxi. Osudovou ránu se pokoušela léčit prací. Přednášela po Evropě i v zámoří, byla aktivní v Československém i Mezinárodním červeném kříži, pomáhala opuštěným lidem a válečným sirotkům.

Zemřela v nemocnici v Písku 15. února 1971. Vlastě Di Lottiové Kálalové byl posmrtně udělen Řád T. G. Masaryka.