O historii lokality, kde dnes stojí největší písecké sídliště Portyč, jsme již psali. Také o tom, že pojmenování pochází zřejmě od rybářského městečka v jižní Itálii, kde bojoval v první polovině devatenáctého století za císaře pána také písecký pluk.

Pojem Portyč a Portyčáci je známý i mladší generaci, protože lokalita se od názvu sídliště Dukla vrátila k původnímu pojmenování. Ale co nebo kdo to je, když se řekne Bukouni? To už je spíše otázka pro starší obyvatele Písku nebo pro ty, kdož sledují pamětnické filmy a viděli snímek Václava Kršky Kluci na řece.

Portyčáci a Bukouni byli kluci, kteří sváděli už legendární souboje na řece a kolem ní. Souboje, po kterých zůstavala často nějaká ta boule nebo odřené koleno, ale jejich aktéři na ně dodnes v dobrém vzpomínají.

Právě bojům Bukounů a Portyčáků je věnován Krškův film Kluci na řece s Jindřichem Plachtou v jedné z hlavních rolí. Jednoho z kluků hrál Dalibor Číp, tělem i duší Portyčák, jehož otec byl jedním z příslušníků proslulé písecké četnické pátračky.

Historky z natáčení

„Prožíval jsem fantasticky kouzelné dětství v sodovkárně Kutil a Novák, kde jsme bydleli. Koně a nákladní auta, bezvadní lidé. Náš pan domácí Novák byl přítelem Václava Kršky, který k němu při návštěvách Písku zacházel na kus řeči i na skleničku. Tenkrát měl režisér Krška námět na celý film a pan domácí mu řekl, že ví o klukovi, který by se mu mohl hodit. A tak se ze mne stal filmový herec, i když jen na jeden film,“ vyprávěl mi před lety již zemřelý Dalibor Číp.

Václav Krška při natáčení šikovně využil opravy Kamenného mostu, který při jarním tání poškodily ledové kry (dřenice). Most a blízký ostrov vytvořily pro natáčení neopakovatelnou romantickou kulisu. Kluky – Bukouny i Portyčáky hráli z velké části chlapci z Dismanova rozhlasového dětského souboru. Natáčení si užívali. Dlouho se tradovala historka, kdy Pinďa měl jako prakem rozbít okno u Kačírků. Jenže on mířil přesně a dost velkým kamenem. Sklo to nevydželo a rozbité okno bylo ještě několik měsíců důkazem, že právě tady se natáčelo.

Z dospělých si obdiv Bukovnů, Portyčáků i lidí, kteří natáčení přihlíželi, získali Jindřich Plachta a Zorka Janů. Když Zorka přijela, kluci zapomněli i na to, že se mají prát. Zbožňovali ji i za to, že jim ve válečném roce 1943 vozila z Prahy bonbony.

„Pamatuješ na onu závěrečnou scénu filmu, kdy v bitvě dostal Jindřich Plachta mokrým drnem přímo do obličeje,“ zeptal se mě Dalibor Číp a pokračoval: „Tenkrát to bylo tak, že ten kluk ne a ne se trefit. Jednou to bylo ucho, podruhé čelo, ale ne celá tvář. Jindřich Plachta a trpělivě držel. Režisér nasadil asistenta, kamera popojela dopředu, asistent namočil kus trávy a z bezprostřední blízkosti ho pleskl panu Plachtovi do obličeje. Určitě ho to bolelo, ale neřekl ani slovo a pokračovalo se v natáčení.“

Dalibor Číp ještě po chvilce zamyšlení dodal: „Je pravda, že dnes mají děti více různých možností ke hrám a zábavě. Já například obdivuji, jak ovládají počítače. Ale přesto se ni zdá, že to není ono. Chybí tomu romantika, vůně řeky a akátových strání.

Boje s Václaváky

Pamětníci potvrzují, že scény z filmu odpovídají realitě té doby. Všichni se shodují, že dětství prožité v Portyči bylo nabité mimořádnými zážitky, které žádná počítačová hra nemůže nahradit.

„Nebojovali jsme jenom s Bukouny, ale také s Václaváky. Mám stále jizvu na hlavě jako památku na jeden ze soubojů. Ještě dnes, když se sejdeme s bývalým Václavákem, dnes podnikatelem Honzou Popelkou, máme na co vzpomínat. Třeba na to, jak jsme Václavákům tvrdili, že na našem území pod starým mostem je potopený německý tank. Jenomže potom zvedli bubny na Novém mostě a nízká voda nás prozradila,“ s trochou nostalgie říká písecký spisovatel Ladislav Beran.

Je hrdý na to, že je rodilým Portyčákem. „Narodil jsem se na levém břehu Otavy v domě se štukovou fasádou, kde měl své království holič Kašpar. Mimochodem, byl to jeden z mála patrových domů na levém břehu řeky. Potom jsme se přestěhovali do domu uhlíře Hofmana, který později koupil Jiří Spurný, což byla známá písecká postava. Vedle bydlel natěrač Drastík, pak byli Kvěchovi a hospoda U Mostu, po Reinerů snad nejznámější v Písku,“ zavzpomínal Ladislav Beran.

Ve staré Portyči i dalších lokalitách kolem Otavy žily zajímavé postavy a postavičky. Město je znalo a patřily ke koloritu tehdejšího Písku.