Pětašedesát let je v lidském životě poměrně dlouhá doba. Dost na to, aby se na některé lidi a věci zapomnělo. Ale jsou události, které by neměla zakrýt ani staletí. To proto, že ohrozily samu existenci lidí na Zemi a co je horší, mohou se v té či oné formě opakovat.

K takovým určitě patří druhá světová válka. Skončila právě před pětašedesáti lety, což znamená, že rychle ubývá přímých účastníků a pamětníků a zůstávají jen hroby a památníky.

Z obcí a měst píseckého a bývalého milevského okresu zahynulo v koncentračních táborech, na západní a východní frontě, v partyzánských oddílech nebo bylo popraveno 497 mužů a žen, bohužel mezi nimi nechyběly ani děti.

Velká válečná tragédie hned dvakrát postihla Bernartice. Poprvé to bylo v roce 1942, kdy obec málem postihl osud Lidic a Ležáků. Po atentátu na říšského protektora R. Heydricha bylo 23 bernartických občanů popraveno, další zahynuli v koncentračních táborech.

Po druhé Bernartičtí umírali na samém konci války. Devátého května se strhla přestřelka s kolonou SS a mezi mrtvými byli také obě děti a manžel lékařky Vlasty Di Lotti Kálalové.

Tragédii obyvatel Oslova, kde bylo za protifašistický odboj popraveno 21 občanů, připomíná památník před místním hřbitovem. Památník v dolní části Palackého sadů je vzpomínkou na obyvatele Písecka, kteří bojovali v čs. stíhacích perutích RAF v Anglii.

V Písku, Milevsku, Miroticích a mnoha obcích jsou hroby vojáků Rudé armády, které jejich příbuzní hledali i desítky let. Dokazuje to příběh běloruské ženy, která až po sedmatřiceti letech našla ve Vranově na Písecku hrob svého bratra Igora.

Přivezla v šátku hrst běloruské země, aby splnila slib daný matce.