O osobním věnování od Jaroslava Foglara nechtěl mluvit. Měl pocit, že by se jím vytahoval. „Řeknu ho jen proto, že se na něj ptáte… Milý Vláďo, poznal jsem v Tobě slušného chlapce, jakých je málo. Přeji si, abys jím zůstal, až budeš jednou dospělý,“ cituje Vladimír Lis z památníku. Letos sedmdesátiletý důchodce prožil jako žák v oddílu Jaroslava Foglara, řečeného Jestřába, tři a půl roku.

Vladimír Lis se narodil v Praze, ale za druhý domov považuje Bernarticko. Sem jako dítě jezdil za svojí babičkou a do jižních Čech se vrací i dnes. V Rakově si před mnoha lety koupili chalupu.

„Do oddílu mě ve třinácti letech přivedl kamarád,“ začíná s vyprávěním Vladimír Lis neboli Torťák. Přezdívku dostal díky jedné parodii na horor. „Když jsem přišel do oddílu, v seznamu mě vedli jako Vláďu, protože nikdo jiný s tímhle jménem tam nebyl. Pak mi ale nějací oddíloví dobráci začali říkat Torťák. Podle syna rodiny upírů Tortikola z parodie na hororové filmy,“ vzpomíná Vladimír Lis.

Přezdívka Torťák výrazně utkvěla v paměti i vedoucímu oddílu Jaroslavu Foglarovi, kterému neřekli jinak než Jestřáb. Psal se rok 1984, byly prázdniny. Tehdy měl Vladimír Lis desetiletou a čtrnáctiletou dceru.

„Rozhodli jsme se, že se pojedeme podívat na Slovensko. Dostali jsme se k Liptovskému Mikuláši. Musím se zajet podívat na tábořiště, kde jsme s Jestřábem trávili každý rok jeden prázdninový měsíc, řekl jsem si. Byl jsem zvědavý. A kdo by také po třiceti letech nebyl?“ ptá se sám sebe důchodce.
„Dojeli jsme k silnici, po které jsme tehdy jezdili na kolech pro nákup. Zahnuli doprava, auto jsme nechali stát a vydali jsme se lesem,“ popisuje cestu. „Tady tábor někde musí být, říkal jsem si. Za těch třicet let se tam skoro všechno změnilo, stromy vyrostly…“

„A najednou, pětadvacet metrů přede mnou sedí kluk v dřepu a myje ešus. ‚Ty tady táboříš?’ zeptal jsem se ho. Odpověděl mi česky, že ano a že je z Prahy z oddílu Jestřába. To snad nebylo ani možné. Po třech desetiletích nacházím tábořiště. Prohlížím si kuchyni, poznal jsem ji. Kluci se na mě koukají. Očima se ptají, co tady dělá cizí člověk… Přijdu ke stanu, které byly postavené do tvaru podkovy, a až úplně na konci vidím Jestřába. Baví se s jedním mladým vedoucím,“ vypráví Vladimír Lis.

„Měl jsem s sebou filmovou kameru. Natáčel jsem a přibližoval jsem se k nim. Viděl jsem, jak Jestřáb ztuhl. Když jsem byl od nich vzdálen dva metry, přestal jsem filmovat. ‚Jestřábe, já jsem Vláďa, pamatuješ si na mě?’ zeptal jsem se ho.“

Jestřáb na něj nezapomněl. „Ty jsi Torťák, viď?“ odpověděl mu Jaroslav Foglar. Vladimír Lis popisuje toto setkání jako něco neuvěřitelného. Tehdy bylo Jestřábovi už 77 let a přijel se na tábor trvající měsíc podívat jen na pár dní. Nemohl totiž svoji nemocnou maminku nechat doma samotnou moc dlouho.
„Nejdříve, jako kluk, jsem Jestřába vnímal jako vedoucího, který je naprosto dokonalý. Můj názor na něj a na to, co po něm zůstalo, jsem si udělal postupně. Když jsem dospíval a byl jsem schopný všechno zhodnotit. Léty jsem si ho začal více a více vážit,“ říká upřímně Vladimír Lis.

Uvědomil si, že v oddílu dostal základy, co je slušné, co se může a co se nemá. „Ale nikdo nám nic nezdůrazňoval,“ upozorňuje. Jak tvrdí, za zdmi klubovny, kterou měl oddíl v Radlicích na pražském Smíchově, byl úplně jiný svět. „Nemluvilo se tam ani hrubě, ani sprostě. I přesto, že byl mezi členy docela velký věkový rozdíl – chodili tam třináctiletí i osmnáctiletí kluci – fungovalo vše bez potíží,“ vzpomíná Vladimír Lis.

Jak záhy doplňuje, dnešní děti si tuto součinnost jen těžko dokáží představit. „Když jsem měl besedu s šesťáky bernartické školy, jedna dívenka mi povídá: ‚Když jste tam něco řekl, brali vás vážně?’ V ten moment jsem nevěděl, co mám odpovědět. Byla to pro mě nesmyslná otázka,“ přiznává senior.

Jeho pracáky, tedy pracovní sešity, a fotografie z oddílových táborů ze Slovenska jsou nyní k vidění v bernartické knihovně. Minulý rok v říjnu se výstava dokumentů z jeho sbírky uskutečnila v Milevsku.

„Starosta města Zdeněk Herout mě přemluvil, abych uspořádal výstavu. Mně se do to nechtělo. Říkal jsem si, že formát fotografií šest na devět centimetrů se nehodí na výstavu. Ale starosta mi je naskenoval na velikost A4. A díky tomu jsem se rozhodl, výstava bude,“ vrací se do minulého roku.

A odkud se vůbec zná, coby rodilý Pražák, s milevským starostou, který je skautem? „Moje příbuzná Stáňa Suchanová se o mě před starostou zmínila,“ vysvětluje Lis, který byl ve Foglarově oddílu tři a půl roku. „Před maturitou jsem měl jiné zájmy,“ objasňuje, proč družinu v necelých 17 letech opustil.

Ač nepříliš dlouhá doba, hodně ho ovlivnila. „Měl jsem neskonalé štěstí, že jsem se dostal do oddílu, který vedla osobnost. Opravdová osobnost. To mě velmi kladně poznamenalo do dalšího života,“ ještě jednou opakuje Vladimír Lis. Z jeho slov cítím, jak si Jestřába nesmírně vážil…