K řece Otavě stejně jako vory v minulosti patřily mlýny, které stály na obou březích. Dnes už je ale většinou známe jen z pohlednic, obrázků malířů nebo dobových fotografií.

Mlýny na obilí se kolem Otavy začaly stavět již ve středověku, ale v písemných pramenech jsou doloženy od 16. století. Od roku 1674 existoval v Písku samostatný cech mlynářský. Dříve byli ve společném cechu s pekaři a perníkáři.
„Nejvýše proti proudu řeky, pokud jde o Písek, stával mlýn Jana Hamáka. Naposledy se mu po majiteli říkalo Skuhrův,“ zjistil archeolog Jiří Fröhlich. V roce 1880 byl přestavěn na papírnu, která ale zanikla na počátku třicátých let minulého století v době hospodářské krize. Určitý čas se zde vyráběl elektrický proud, bývalý mlýn však překážel stavbě veřejné komunikace a byl zbořen, stejně jako vysoký komín papírny.
Mnozí Písečtí ale ještě pamatují Drátovský mlýn. Byl zbourán i s další zástavbou ve Svatotrojické ulici v roce 1977. Jak připomínají Jiří Prášek a Lubor Ludvík v knize Písecké ulice, z původních domů v této lokalitě zůstala jen čísla popisná 164 a 9, což byl dům známého píseckého nakladatele a tiskaře Vetterla.
Drátovský mlýn, který stával na pravém břehu Otavy u Svatotrojického hřbitova, nemá jméno po majiteli, historie jeho pojmenování je trochu jiná než u dalších mlýnů a jiných hospodářských objektů na březích Otavy.
Na mlýništi, které Písku spolu se sousední zahradou daroval v roce 1515 Vladislav II král z rodu Jagellonců, byla v sedmdesátých letech osmnáctého století postavena drátovna. V roce 1784 drátovnu z velké části zničila dřenice (ledové kry) a její majitel Bartoloměj Poustka zchudl.
Špatně dopadl i jeho nástupce Jan Poustka. Ledové kry ho uvěznily v jedné z místností, když při povodni zachraňoval majetek. Byl dlouho nemocný a nemohl se o živnost starat a drátovnu prodal Dominiku Pixovi. Ten v roce 1811 získal od zemské vlády povolení provozovat zde místo drátovny obilní mlýn. Lidé mu po celá desetiletí až do zbourání říkali Drátovský mlýn.
Jeho konec se přiblížil 7. září 1948, kdy budova vyhořela. Potom zde sídlily různé organizace, ještě v sedmdeátých letech minulého století tu byl Svazarm a jeho autoškola. Dva roky po zboření bývalého mlýna se zde dělala regulace řeky.
„Regulaci předcházel archeologický výzkum. Bylo při něm zjištěno, že na původním mlýništi stával mlýn na drcení křemene obsahujícího zlato,“ připomněl ředitel Prácheňského muzea v Písku Jiří Prášek.
Přímo ve městě stály na obou březích Otavy další mlýny. Minulý čas je i tady na místě, protože jejich existenci už v současné době pamatuje málokdo.
Cafourkův mlýn musel v roce 1948 ustoupit stavbě elektrárny. Dolejší mlýn, který byl v majetku rodiny Ješinovy, město nejprve odkoupilo a později při regulaci řeky rovněž zbořilo. Místa po rozboření mlýna se stala svědkem soubojů part místních dětí a „zahrála“ si také ve filmu Kluci na řece.
Z mlýnů na levém břehu Otavy vydržel nejdéle, až do poloviny minulého století, Majerův mlýn.
Historie mlýnů v Písku a i pod městem je velmi bohatá a zajímavá. K některým jejím kapitolám se ještě podrobněji vrátíme.