Jiřina Račanová z Křešic pracuje jako ošetřovatelka v Záchranné stanici živočichů Makov u Čížové teprve půl roku a je na ní vidět, že má svoji práci ráda. „Jsme zaměřeni hlavně na pomoc handicapovaným dravcům z volné přírody,“ vysvětluje Račanová.

„Pořád se učím. Kdysi jsem pracovala na zahradě, takže mi práce venku problém nedělá. Naopak, líbí se mi, že mohu být na čerstvém vzduchu. Ze začátku jsem měla problém s tím, že jsem vůbec neznala zvířata. Žádnou kvalifikaci jsem pro tuto práci neměla, takže jsem se musela úplně všechno naučit,“ říká ošetřovatelka.

„Přišla jsem sem v říjnu a celou zimu jsem ležela v knížkách a zjišťovala, jak které zvíře vypadá. Chodí sem totiž spousta škol a děti se ptají na různé věci, tak je dobré, abych před nimi působila tak, že o zvířatech něco vím,“ doplňuje Račanová.

Ačkoliv v práci se setkává s mnoha zvířaty, doma má jen jedno. „Mám ke zvířatům neutrální postoj. Venku mi nevadí žádné, ale doma bych je nechtěla. Mám dvě děti, dcera chodí do školy v Čížové a doma má jednu rybičku v malém akvárku. Jak každý ví, děti se nakonec o zvířata tolik starat nechtějí, takže to stejně zbyde na rodiče. Mé děti tak svojí touhu po pozorování zvířat mohou uspokojit tady a nemusí je mít doma,“ směje se Račanová.

„Když jsem sem přišla, překvapilo mě úplně všechno. Třeba jsem musela chytat labuť. Ta byla na zahradě stanice na pozorování. Potřebovali jsme ji položit na hladinu rybníka, abychom zkusili, jestli před zimou dokáže odletět. A zkuste si chytit labuť, když jste to nikdy nedělali. Vedoucí stanice Libor Šejna mi řekl, jak na to, tak jsem si s ní asi během půl hodiny poradila,“ líčí Račanová.

Miláčky návštěvníků stanice jsou vydry, ošetřovatelka z nich má ale respekt. „Když jsou vydry zalezlé a přijdou děti, jdu je vylákat z jejich úkrytu a pohladím je, ale víc si netroufnu,“ říká Račanová.

Jako člověk, který vidí zvířata každý den, se vždy těší na nové jedince. „Krátce tu máme dlaska. To je krásný pták, který létá i na krmítka. A takhle zblízka ho člověk jen tak neuvidí,“ tvrdí Račanová a ukazuje na voliéru, v níž jsou kromě dlaska i kanárci, křepelka a bažant.

Ačkoliv je ošetřovatelka Račanová opatrná, už mnohokrát se jí stalo, že ji zvíře zranilo. „Nebezpečná jsou i káňata. Než člověk přijde na to, jak je uchopit, pěkně ho poškrábou. Myslela jsem si, že je třeba si dávat pozor více na jejich zobáky než na pařáty, ale je to přesně naopak. Bojím se i krkavce. Jsou mu tři roky a někdo ho měl doma. Ulítl mu a záchranná stanice ho odchytla. Nebojí se vůbec lidí a když jdu do jeho voliéry, jen čekám, kdy mi přistane na hlavě. Musím vydávat nějaké zvuky, aby se trochu polekal a odlétl na druhou stranu,“ vypráví Račanová.

Kvůli silnému zobáku lesklého krkavce musel Makov instalovat do jeho voliéry druhé pletivo. „Jen čekáme, kdy pletivo zničí,“ doplňuje Račanová.

Těší ji, že jsou i lidé, kteří jsou schopni pro zvířata něco dělat. „Našli kalouse ušatého na sídlišti v Písku a dva měsíce se o něj starali. Pak nám ho přivezli,“ říká Račanová u voliéry, zatímco sova, o kterou se lidé starali více než dobře, si pochutnává na myši.