Divadlo má ve městě dlouhou tradici a prý už ve středověku v Písku především studenti hráli tehdy oblíbené církevní vánoční a velikonoční hry. Písemné doklady však o tom neexistují.

Dlouholetý bývalý ředitel Stálé divadelní scény v Písku Richard Rothbauer ale připomíná, že podle zachovaného latinsky psaného prospektu se v děkanském kostele Narození Panny Marie 16. dubna 1756 hrála hra s názvem Tajemství lásky Krista Pána. Příspěvek na nastudování a uvedení hry poskytla městská rada. No vida, už před několika staletími bylo město ke kultuře štědré.

Divadlo se v Písku a okolí v minulosti hrálo v různých objektech a na různých místech. Ale určitou raritou, kterou se jen tak někdo nemůže pochlubit, bylo lesní divadlo v lesíku Na Flekačkách. První představení se zde hrálo již v roce 1865. Písečtí studenti v rámci majáles uvedli Dědkův kalmuk a Nerudovu Prodanou lásku.

V lesním divadle měli diváci příležitost vidět i českou klasiku. Byla to například hra Ladislava Stroupežnického Naši furianti. To ovšem bylo o mnoho let později. „Diváci tehdy seděli na lavičkách a místo jeviště bylo asi metr vysoké lešení. Úspěch představení inspiroval lesního radu města Písku Karla Knappa k vybudování stálého divadla v podobě zjednodušeného antického amfiteátru,“ připomíná Jiří Fröhlich v Píseckých horách známých i neznámých.

Písek šel s dobou
Ostatně v té době bylo módní stavět divadla v přírodě a ještě je propojovat s lidovými. Karel Knapp nikdy neměl daleko od nápadů k činům, a tak tomu bylo i v tomto případě.

Už na jaře roku 1916 stálo na Americe 13 obloukových stupňů, na které se vešlo téměř devět stovek diváků. Za opěrnou zeď byla navezena zemina a vzniklo tak jeviště. Po chodníčcích se herci dostávali do oblékáren v okolním křoví.

Otevření tohoto mimořádného divadla však počasí nepřálo a zahajovací představení muselo být několikrát odloženo. Den D nastal 22. června 1916, kdy Východočeská divadelní společnost Bedřicha Jeřábka zde uvedla Smetanovu Prodanou nevěstu.

O tři roky později zde stejný soubor hrál veselohru Romantikové. Potom zde vystupovali písečtí ochotníci a přestávky vyplňovala legionářská hudba.
Zájem diváků o představení v přírodním divadle na Americe však postupně upadal. Důvody byly jednoduché. Scéna byla pro Písečáky daleko od města a navíc dost do kopce. Přírodní divadlo se postupem let rozpadalo a jeho trosky ale jsou ještě dnes patrné na jižním svahu Ameriky.

Divadlo však v Písku neskončilo. Hrálo se a hraje na jiných místech a navíc už brzy budou mít Písečtí opravenou i svoji „zlatou kapličku“. Udržela se i ochotnická tradice. Členové Divadelního spolku Prácheňská scéna hned s několika předstvaveními vystoupují nejen v Písku, ale také na hradě Zvíkov, v Putimi a dalších místech.

Nechybí ani Habeš
Když už jsme na Americe, zastavme se ještě u jednoho dálkou vonícího názvu. Část domů postavených ve vilové čtvrti pod silničním obchvatem a železniční tratí se zřejmě i trochu posměšně nazývá Habeš.

Toto pojmenování se vztahuje na část domů, které byly postaveny za první republiky v meziválečné době. Hodně se tehdy šetřilo, a tak stavby jsou prý nekvalitní. Místo vápenné malty jsou cihly údajně lepeny blátem jako chatrče v Habeši. Možná, že v tom hanlivém názvu byla i trocha závisti, protože nešlo o tradiční domy.

Podle ředitele Prácheňského muzea v Písku Jiřího Práška první čtvrť zahradních vilek vznikla v těchto místech v letech 1922 až 1923 pod jménem Rašínov podle českého politika Aloise Rašína. Tento název se však neujal a této lokalitě se začalo říkat Habeš.