„Vláčky se nám líbí, byli jsme tu i minulý rok. Modely nestavím, ale mám toho ve sklepě hodně. Když jsem byl malý, s vláčky jsem si hrál,“ vzpomíná Petr Kraus z Písku, zatímco v galerii Portyč houkají vláčky a srnky na umělé trávě kolem kolejišť se klidně pasou.

„Míval jsem v pokoji kolejiště, ačkoliv vztah k opravdové železnici nemám. Dceři jsem koupil vláček na baterky. Ona by to řekla sama, ale stydí se. Na to, aby vnímala technickou část, hje ještě malá, bere to prostě jako hračku,“ říká Petr Kraus z Písku.

Podobných nadšenců přišly na výstavu vláčků v sobotu a v neděli stovky. Pořadatelé z Klubu železničních modelářů Praha 3 mohli být spokojeni, protože výstava zjevně vzbudila velký zájem, ačkoliv už před výstavou říkali, že letošní expozici berou jen jako jakési pokračování z minulého roku. „Vypadá to, že přijde kolem osmi set lidí jako minule, jsem tím příjemně překvapen,“ říká pořadatel Vítězslav Báňa.

Podle něho nebyl na výstavě jeden vyložený hit.

„Lidé spíše vyjadřovali všeobecnou spokojenost.Dětem se líbí houkající vláčky a to, že si mohou zmáčknout tlačítko a vláček jede. Starší dokáží ocenit i kousek krajiny. Chodí sem většinou rodiče s dětmi, ale i důchodci,“ pochvlauje si Báňa.

Zároveň ale lituje, že v Písku je železničních modelářů málo. „Díky nim jsme výstavu tady uspořádalai, ale je jich jen pár. Pokud vím, tak v Domě dětí a mládeže Písek se rozjíždí kroužek, ale je to zatím v počátcích,“ vysvětluje Báňa. „Na to, aby člověk byl železničním modelářem, by měl být už trochu starší. V sedmnácti osmnácti letech mají lidé spoustu jiných aktivit. Je nutné, aby byl modelář trochu usedlejší,“ vypráví Báňa.

Stejně jako téměř každé hobby, i železniční modelářství vyžaduje nejen velkou časovou investici, ale i finanční. „I proto je dobré dělat takovéto výstavy, ty nám mohou výtěžkem ze vstupného přispět k částečnému pokrytí nákladů. Podle mého odhadu stojí jeden metr čtvereční kolejiště v průměrné kvalitě a propracovanosti stojí kolem deseti tisíc korun. Toto kolejiště v délce 25 metrů vyšlo už určitě na více než 100 tisíc korun,“ rekapituluje Báňa. Mašinky je možné jak koupit hotové, tak si je i svépomocí smontovat.

„Montované jsou lepší, preciznější, ale nevypadají tak věrně, jak by si člověk představoval. Leckdy si někdo koupí model nějakého evropského vlaku a předělá ho na českou podobu,“ říká Báňa.

Ačkoliv pořadatelé byli šťastní z počtu návštěvníků, starost jim dělala jejich neukázněnost.

„Ačkoliv je všude napsáno, že se lidé nemají dotýkat modelů, děti to stále porušují. Často se stává, že nějakou část kolejiště zničí. A vůbec nejhorší je, že rodiče své děti ani neokřiknou. Když jsme vystavovali v západní Evropě, děti by to vůbec nenapadlo. Mají takové návyky, že poslouchají, co se jim říká,“ doplňuje Báňa.

Zájem o železniční modělářství podle něj v poslední době klesá. „Děti nejsou zvyklé aktivně tvořit, jsou pod vlivem toho, že se všechno doveze z Číny hotové,“ vysvětluje Vítězslav Báňa. Výstava modelů nabídla návštěvníkům dvě nová kolejiště klubu a expozici vláčků postavených ze stavebnice Merkur.