Základní škola v Orlíku má pouhých patnáct žáků. „Máme otevřené čtyři ročníky ve dvou třídách, nemáme první třídu,“ vysvětluje ředitelka školy Hana Lívancová.

„Druhá a třetí jsou spojené a čtvrtá s pátou,“ doplňuje ředitelka. Ona sama učí druhou a třetí třídu a navíc vede jakousi kroniku školy, do níž zapisuje data významných událostí a hlavně vlepuje výstřižky z tisku. Její kolegyně učitelka vzdělává čtvrtou a pátou třídu.

„U zápisu do první třídy byly původně tři děti,“ vrací se ředitelka k tématu nedostatku žáků. „Ale dvojčata se odstěhovala, třetí zůstal sám a navíc psychologická poradna mu doporučila odklad. Tak nakonec jsme první třídu neotevřeli,“ vysvětluje. „Příští rok by mělo jít do první třídy pět dětí a my jsme ochotni otevřít třídu i pro jedno jediné dítě,“ doplňuje Hana Lívancová.

Na patnáct žáků orlické školy dohlížejí tedy dvě učitelky, jednou z nich je ředitelka. A jak se daří v dnešní době světové krize takové malé škole? „Špatně,“ nabízí jednoduchou a smutnou odpověď ředitelka Lívancová.

„Chybí nám peníze. Žádat o granty z Evropské unie bychom sice mohli, ale přináší to tolik papírování, že bychom to nemohli zvládnout. Musela bych to dělat sama a to při veškeré administrativě, která se valí na malou školu, není možné,“ vysvětluje ředitelka.

„Velké školy mají stejné povinnosti, ale ředitel má k ruce sekretářku nebo dvě plus zástupce, ale my to musíme zvládnout jen ve dvou,“ lituje ředitelka.
„Obec Orlík nad Vltavou by nám se žádostmi sice ráda pomohla, ale ta má svých starostí s různými dotacemi a projekty dost,“ říká Lívancová.

I přes to, že škola je opravdu malá, snaží se vým žákům nabídnout i jakousi nadstavbu v podobě kroužků, pořádá i různé akce jako každoroční mikulášskou besídku.

„Máme včelařský kroužek, zdravotnický kroužek, náboženství, angličtinu a počítače. Na každé odpoledne máme nějaký program. Zájem dětí je velký, hlásí se většinou všechny, jen na náboženství ne,“ vypráví Lívancová.

Zájmové kroužky vedou buď bývalí učitelé, nebo externisté. Sama ředitelka nevede žádný z kroužků, protože, jak říká, v žádném z daných oborů není odbornicí.

Ředitelku školy mrzí i to, že ne všechny děti z Orlíku nad Vltavou chodí do místní školy. „Dvě dívky z Orlíku dojíždí do Milevska. Samozřejmě bychom potřebovali více žáků, snažíme se je získat, ale mám pocit, že se naše snaha bohužel míjí účinkem. Co my můžeme rodičům dětí slíbit? Jak je máme získat, když děti v obci prostě nejsou?“ ptá se Lívancová.

V rámci doplňkové činnosti zajišťuje malá orlická základní škola i obědy pro své žáky a patnáct dětí z mateřské školy, která spadá pod školu základní.
„Do školky ještě děti seženeme, protože sem dojíždí i děti z Čížové nebo ty, které se neumístily v Praze. O ně se stará jedna učitelka, jedna vychovatelka v družině a jedna kuchařka, na půl úvazku dochází uklízečka.

Ředitelka považuje za výhodu jejich školy to, že mají k dětem individuální přístup. „Spojení tříd připravuje děti na život tím, že jsou v nich žáci různého věku. Mladší se učí od starších, berou to od nich mnohem lépe než od dospělých. V životě také nebývají kolektivy stejného věku, takže děti se na budoucnost připravují dobře,“ tvrdí Lívancová.

Hana Lívancová si i přes všechny problémy, které život malé školy přináší, myslí, že děti jsou zde spokojeny a líbí se jim tady.

„Mnoho dětí, které od nás už odešly, se sem rádo vrací. Podívat se na besídku, popovídat si, připomenout,“ říká ředitelka Hana Lívancová, na níž je vidět, že ji práce s dětmi baví.