Jednou z nich byla také Mgr. Kateřina Slabová Peclová, které jsme se zeptali:

Kde vás zastihly události 17. listopadu 1989?

Byla jsem ve 4. ročníku na píseckém gymnáziu.

Jaká byla tehdy situace na píseckých středních školách? Očekávali –náctiletí, že to brzy „praskne“?

Situaci na středních školách bych si netroufla posuzovat. Znala jsem politické názory jen některých vrstevníků, s nimiž jsme se o těchto věcech bavili. Pro spoustu dalších byla politika nezajímavé téma. Rozhodně bych neřekla, že to na gymnáziu před listopadem nějak vřelo. Rok 1989 byl velmi napjatý a dělo se mnoho věcí – demonstrace, petice Několik vět, výslechy, mediální kampaň proti rozvracečům režimu. Před listopadem se ty důležité věci neodehrávaly ve škole, ale v ulicích, na koncertech, v hospodách, u lidí doma.

Střední školy získaly zvláštní roli až po 17. listopadu díky pražským studentům. Studenti se spojovali se studenty a školy se k tomu nutně musely nějak postavit. Když pražští studenti vystoupili s prvními požadavky vůči vládě, sepsali jsme se spolužáky petici na jejich podporu a donesli ji do sborovny s otázkou, zda ji nechce někdo z pedagogického sboru podepsat.

Petice zmizela za dveřmi sborovny. Nevěděli jsme tehdy, co se stane. Počítali jsme i s tím, že nám petici zabaví, že budeme potrestáni nebo že nám přinejmenším zakážou zabývat se těmito věcmi ve škole. Byli jsme velmi překvapeni, když se nám petice vrátila s podpisy všech přítomných pedagogů a úplně první ji podepsal pan ředitel Vojtěch Bubník. Stál za námi i přesto, že byl zpočátku pod velkým tlakem. Nakonec plně podpořil i náš vstup do stávky
Podpory pedagogů a postoje pana ředitele si s odstupem času stále více vážím. Pedagogové věděli lépe než my, co riskují. Tušili, jak to dopadne, když to nedopadne.

A jestli jsme to čekali? Říkalo se sice tehdy: „Něco se musí stát, nebo se něco stane.“ Ale že komunistický režim padne, to nám tehdy připadalo úplně mimo realitu.

Jak jste získávali informace z hlavního města Prahy, byli jste tehdy ve spojení s vysokoškoláky?

Ano, studenti z Prahy byli důležitým zdrojem informací. Přijížděli do Písku, chodili do škol i do podniků. Přiváželi písemné materiály, svědectví, videozáznamy z událostí v Praze. Kromě informací přiváželi vlastní zkušenost, jednoznačnou rozhodnost, neústupnost. Bez jejich osobní přítomnosti by pravděpodobně mnozí lidé váhali, zda už je to tak horké, zda je skutečně na místě vyjít do ulic nebo stávkovat. A pak tu byly rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Ty jsme poslouchali prakticky pořád.

Co všechno písečtí studenti ve spolupráci s pražskými dělali proto, aby o událostech v Praze pravdivě informovali veřejnost?

Vylepovaly se plakáty, rozdávaly letáky, na faře na Fügnerově náměstí se promítaly videozáznamy, odehrávala se shromáždění, konaly se demonstrace, pražští studenti jednali s různými lidmi a institucemi – kde bylo potřeba, tam jsme pomáhali, ale určitě jsme nebyli jediní. Nebylo by spravedlivé přičíst všechny zásluhy studentům.

S kým jste v Písku a na Písecku navázali spolupráci nejdříve?

Přiznám se, že nevím, kdo byli v Písku ti hlavní organizátoři dění. Myslím, že my, středoškoláci, jsme zas až tak důležití nebyli. Určitě jsme zareagovali velmi rychle a pokud si vzpomínám, bylo gymnázium první píseckou střední školou, která se za požadavky pražských studentů postavila. Rozhodně jsme však nebyli nějakým epicentrem, kde všechno začalo. Spíše to bylo tak, že se po drastickém zásahu proti demonstrantům 17. listopadu různí lidé na různých místech zvedli a řekli si: „A dost!“ Během pár dní se tito lidé spojili a pracovali společně.

Před dvaceti lety jste měla určité představy o dalším vývoji v republice. Do jaké míry se splnily. Pokud ne, kde vidíte příčiny?

Když je člověku 17 a všechen svůj dosavadní život prožil v totalitním režimu, těžko může mít nějaké přesné představy o tom, jak by se měla budovat a rozvíjet demokracie. Myslím, že jsem moc představ neměla. Naivně jsem očekávala, že zbavíme-li moci ty hloupé a despotické, budou tuto zemi spravovat moudří a spravedliví. To se samozřejmě nestalo.

Naopak bych řekla, že moudrých je ve správě této země stále méně. Myslím, že si tato země nenastavila účinné mechanismy, které by bránily zneužívání moci. Chybí nám přirozené zábrany, cit pro důstojnost, smysl pro fair-play, odvaha či loajalita k vlastní zemi. Ke zralé demokracii máme daleko.
Na analýzu příčin se necítím, museli bychom pátrat hluboko v historii země a v povaze českého národa. Nejsme žádní hrdinové a nikdy jsme za žádné hodnoty nebojovali. Není tedy divu, že de facto žádné nemáme.

Ale abych to vyvážila něčím pozitivním – rok 1989 otevřel pro všechny prostor, v němž se do té doby nemožné stalo možným. Osobně jsem dostala mnoho příležitostí, o nichž se mi před tím ani nesnilo a které by za komunistů rozhodně nepřišly: vystudovala jsem obor, který jsem si přála.

Na dlouhých cestách jsem poznala mnoho míst na této zeměkouli a mnoho lidí s velmi různými způsoby života, mám přátele po celém světě, pracuji na volné noze a mám ve své práci velkou svobodu, učila jsem se a stále se učím od vynikajících odborníků z ciziny, čtu knihy, které by nebyly k dispozici, děti chodí do waldorfské školy a školky, kterých si velmi vážím a které by tu bez svobody nebyly.

Pád komunismu rozšířil prostor, který můžeme svým životem zaplňovat podle svého uvážení.