Emil Kučera (52) z Tábora jde nyní z rozhovoru do rozhovoru. Zatím si ale nestěžuje, že by ho už poznávali lidé na chodníku. „Myslím, že ještě týden to potrvá,“ odhaduje svou chvíli slávy.

Svým statečným útěkem z Indie vzbudil sympatie po celé zemi. Přesto přiznává, že všechny reakce lidí neznějí jen povzbudivě.

Co jste udělal jako první, když jste dorazil domů?
Vykoupal jsem se a pak jsme odjeli na návštěvu nemocného otce mé přítelkyně.

Jak na váš nedobrovolně prodloužený pobyt v Indii reagoval váš zaměstnavatel?
Naštěstí pracuji sám, doma preparuji materiál pro muzea i soukromníky. Kromě toho ale pomáhám svému příteli v lesnické firmě. To je ale nárazová práce, díky níž nemám problémy cestovat.

Setkal jste se někdy na cestách s podobným přístupem úřadů?
Byl jsem už v Číně nebo v Thajsku – popravdě řečeno byly úřady všude daleko korektnější.

Jak se teď cítíte?
Máme spoustu starostí s nemocným tatínkem a mám i řadu nevyřízených osobních záležitostí. A taky čekám na návrat svého kolegy, který má u sebe veškerou dokumentaci. Pokusíme se tento případ neuzavřít, a jestli bude možnost, budeme ho řešit na úrovni národního soudu.

Chcete se tedy očistit?
Očistit… Já si nepřipadám jako zločinec. Celý proces byl postavený na podvodu, a tudíž se tak necítím.

Kdy jste začal uvažovat o útěku?
To bylo po soudu, kdy byl Petr Švácha osvobozený a já odsouzený na tři roky. Bylo tedy jasné, že veškerou tíži celého případu přenesli na mě. Bylo mi jasné, že se svého případu nevzdají, protože by ztratili tvář. V Dardžilingu se vyhrát nedalo. Přemýšlel jsem o tom a mluvil se svými přáteli. Ten případ by dopadl dobře, ale v horizontu bezmála tří let, jak je to v Indii běžné, a mimo Dardžiling. To znamená u dalších odvolacích soudů. Myslím, že do vězení bych nakonec nešel, ale na kauci tam čekat dva a půl roku, jak to dopadne… Věděl jsem v té době, že pokud to dopadne dobře, stejně pas nedostanu dřív než v únoru.

Když jste slyšel verdikt soudu o trestu pro vás, jak jste reagoval?
Samozřejmě jsem byl zklamaný, překvapený i naštvaný. V té době jsem ale už měl informace, že to dopadne dobře, takže jsem nepočítal, že bych do vězení opravdu nastoupil.

Řekl jste o svém plánu na útěk panu Šváchovi?
Neřekl. Čekal jsem, až odjede (na českou ambasádu do Dillí, pozn. red.). Nevěděl nic ani po třech dnech.

Jak dlouho jste byl na útěku?
Týden.

Měl jste nějakého spojence, který vám pomáhal?
Jediným mým spojencem byla odvaha.

Který okamžik byl nejtěžší?
To bylo to vyřizování víza v Káthmándú. Netuším, zda mne poznali; musel jsem podplácet.

Peníze i náhradní pas vám poslala přítelkyně. Neměl jste strach, že vám kontrolují poštu?
To bylo skutečně riziko. Ale korespondence nechodila na mou adresu.

Odhadoval jste míru rizika v případě, že by vás chytili?
Ano, to jsem věděl. Nejspíš by mne z Nepálu vrátili do Indie. Určitě bych šel zase na nějakou dobu do vězení. Zřejmě ale mimo Dardžiling, takže by to třeba nebyl už takový problém.

Když zavřete oči, co vidíte?
Že jsme včera byli kupovat ryby (smích). Už se začínám aklimatizovat, nervozita už opadá. Indie není mojí černou můrou, protože mám řadu ohlasů, že to jinak řešit nešlo. Samozřejmě zaznívají na různých diskusních fórech i jiné názory, ale to je vždycky a pro mne je ztrátou času je číst.

Říkal jste, že kauzu nehodláte uzavřít. Uvažujete třeba i o knize?
Já chci spíš na všechno rychle zapomenout.

Jakou radou byste do Indie vybavil další entomology?
To je na závěr složitá otázka. Hlavně mít všechna povolení. Jsem však velký skeptik; i můj známý, který má velké zkušenosti, mi říkal, že ani on nemá na uplacení všech úředníků. A to je přitom bohatý člověk. On osobně tam například nepojede.

Jel byste ještě do Indie?
Určitě ne.