Čekám ve vestibulu Domovinky, domu s pečovatelskou službou (DPČ) v Písku. Přichází Františka Palečková s Ivou Markvartovou, usměvavou asistentkou i pečovatelkou v jedné osobě.

Sedáme do auta a odjíždíme na nákup. Jakmile vystoupíme z auta, dávám se s paní Františkou do hovoru. „Klidně můžeme povídat a jít, abyste tu nemusela stát,“ říkám. „No proto,“ zavtipkuje energická dáma v klobouku a háčkovaných rukavičkách.

„Potřebuji nějaké sýry a jogurty,“ říká v obchodě své asistence. Ne snad proto, že by je nenašla, ale ráda konverzuje. „Ještě se musíme vrátit pro čokolády,“ instruuje nás svérázným způsobem.

Zboží si vesměs vybírá sama. Sem tam něco se svou asistentkou zkonzultuje. Ta je jí v obchodě k ruce zvlášť když bereme z palet balíky PET lahví. Zároveň dává pozor, aby její klientka neupadla, nebo na ní nenajel vozík.

Je evidentní, že si paní Františka se svou asistentkou dobře rozumí. V Domovince jí s nákupem doprovázíme do bytu. Mezitím se po chodbě prohání černý pudl Artur, domácí mazlíček jedné z klientek i všech obyvatel Domovinky, a chytá míček.

Práci Ivy Markvartové mám možnost sledovat i v bytě další obyvatelky Domovinky, paní Libuše Franců (85). „Ptejte se mě na cokoliv, ráda vám to povím,“ říká ochotně povídavá paní Libuše a obrací se na asistentku. „Sestřičko s čím vším mi pomáháte. Asi mi budete muset napovídat? Rozhodně tady uklízíte,“ říká.

„No to zase až tak ne, to vám zajišťuje hodně rodina. Děti paní Franců sem chodí prakticky denně,“ odpovídá Iva Markvartová a dodává: „My vám spíš zajišťujeme osobní péči, hygienu, připravujeme snídani, obědy a večeře,“ říká asistentka.

Paní Libuše Franců zakládala v Písku oddíl skautek, pracovala jako vychovatelka, v létě jezdila na tábory.

„Když se ohlížím zpátky, jsem za život vděčná. V jednadvaceti jsem si vzala prvního chlapce, s kterým jsem chodila od patnácti let. Dlouho jsme neměli děti, ale manžel říkal: “Libuško, věřím, že nám Pánbůh děti dá.“ A nakonec mám tři syny,“ vzpomíná s nemizícím úsměvem.