Jedenatřicetiletá maminka ze Strakonic, která adoptovala dnes už čtyřletého chlapečka, se domívá, že je to tak správné.

„Myslím si, že pokud někdo není schopen vyplnit pár dotazníků, tak to asi s adopcí ani nemyslí vážně. Je dobře, že manželé musejí překonat nějaké překážky. V porovnání s dobrou výchovou dětí je celý proces adopce jen procházka růžovým sadem,“ říká z vlastní zkušenosti.

Setkání

Na syna s manželem čekali asi patnáct měsíců. „Dodnes ale nezapomenu na ten telefonát, kdy nám bylo sděleno, že jsme byli s manželem vybráni pro tříměsíčního chlapečka. Nezapomenu ani na okamžik, kdy jsem ho poprvé viděla v kojeneckém ústavu a kdy ho můj manžel poprvé choval v náručí. Byl to okamžik, který nám stejně jako všem čerstvým rodičům změnil život,“ říká žena.

Během 12 dnů tak rodina musela doma připravit vše na příchod svého nového člena. Pomáhali všichni, kamarádky, maminky, tchyně . . .

Vydržet

„Vše jsme ale zvládli a dnes máme doma skvělého kluka, kterého bychom za nic na světe nedali. Ani jednou se mi nestalo, že by mě někdo kvůli adopci odsoudil,“ poznamenala mladá maminka. Dodává, že i když měli v rodině odpůrce adopce, nenechali se s manželem ovlivnit. „Bylo to jen a jen naše rozhodnutí. Dnes se zmíněný odpůrce v našem malém vidí a za nic by ho nevyměnil,“ říká.

První krok

A co bylo na adopci nejdůležitější? „Asi to byl vlastně ten první krok. Rozhodnout se, že chceme adoptovat děťátko. Potom už není nic těžkého. Když jsme se definitivně rozhodli, zašli jsme na sociální úřad, kde se nás ujala skvělá sociální pracovnice a vysvětlila nám, jak to bude pokračovat, a vše, co musíme absolvovat. Jako je vyplňování dotazníků, psaní životopisů, zdravotní prohlídky, návštěva sociální pracovnice u nás v bytě, psychologické testy a předadopční kurz,“ dodala žena.