Na ulici postává mladík s bílou holí. Pod sebou má nákupní vozík na kolečkách plný časopisů. Zvučným hlasem vyvolávácoby kamelot Nadačíno fondu časopisu Srdce a snaží se zaujmout náhodné kolemjdoucí.

Mladší ho většinou obcházejí obloukem. Dva teenageři s opovržením pronesou jen „Nečtu, díky …“. Několik lidí střední a spíše starší generace se zastaví, zakoupí časopis a pokračují dál.

Odkud jste zavítal do Písku?

„Přijel jsem do Písku z Olomouce. Ač jsem nevidomý, tak nemám problém dojet až sem k vám do Písku 386 km a asi osm hodin vlakem, a prodávat tady časopis Srdce. Většinou jsme na Moravě, do jižních Čech bohužel příliš nejezdíme.“

Co najdou čtenáři v tomto časopise?

„Myslím si, že si tam každý najde své. Vždy tam je o zajímavém místě, křížovky nebo rozhovory. S manželkou si také jeden necháme a přečteme.

Časopis je vydáván i v Brailově písmu?

„Ne, manželka vidí, takže mám doma jedny bystré oči a doma si předčítáme. Vydává ho Nadační fond Srdce.“

Kam jezdíte prodávat?

„Do Trutnova, Českých Budějovic i jinde. Mám tendence jezdit do více měst i k vám, do jižních Čech, třeba do Strakonic. Prodával jsem i v Českém Krumlově, ale tam to moc slavně nedopadlo."

Co děláte ve volném čase?

„Asi bych měl říct, že mým koníčkem je historie. Jezdím s mikrofonem za historií měst po celé republice. Před necelým měsícem, 18. března, jsem byl i tady v Písku, kde mi místní etnograf z Prácheňského muzea vyprávěl o historii města. Vždycky si schůzky s pracovníky muzea domlouvám raději dopředu a ten rozhovor pak může trvat klidně i dvě hodiny."

Uplatníte ty rozhovory pak někde?

„Mám to spíše pro osobní potřebu. Dávám to na své vlastní domácí rádio, které vysílá většinou na cédéčkách nebo kazetách. Jediná možnost, jak se k těmto rohovorům ode mne dostat je, že je někomu daruji.“