Čtyřiapadesátiletá žena ze Strakonic střídá zaměstnání. „Mám částečný invalidní důchod a ne všechno se mi hodí, málokde zas chtějí člověka se zdravotními problémy,“ běduje.

Pracovní příležitost pro osoby se zdravotním postižením poskytuje strakonická chráněná dílna výrobního družstva Otava z Písku. „V současné době ale máme 'stop' stav,“ říká její vedoucí Josef Tisot.

Družstvo, které má 45 lidí, se zabývá ručními montážními pracemi. O zájem nemá nouzi. „Ale víc lidí přijímat nemohu, proto je odmítám,“ dodává. O tom, že by kvůli reformám hrozilo propouštění, neví.

Být bez práce

O dílně ví i „naše“ žena. O tom, že má plno, slyšela, a tak se tam raději nevypravila. Stálé zaměstnání nemá. Střídavě pracuje, shání práci nebo dochází na úřad práce. Pokud něco najde, není to žádná jistota. O trvalém pracovním poměru si může nechat jen zdát.

„Deset let jsem podnikala, ale v roce 2001 jsme se s mužem rozvedli a já přišla o provozovnu. V té době se mi stal úraz na noze a kvůli trvalým následkům jsem dostala částečný invalidní důchod. Tím to všechno začalo,“ začíná s popisováním zážitků z nedávných let.

Se čtyřtisícovým důchodem se v dnešní době nedá vyžít. „Pro tělesně postižené není ve městě práce. Tu si musím vybírat podle svého zdravotního stavu. Když nohu přetěžuji dlouhým stáním nebo chozením, nateče mi. A o krátké přestávce na odpočinek nechtějí v podnicích ani slyšet,“ říká.

Podle jejích zkušeností jsou na tom invalidní osoby bité v hned z několika hledisek. „Pracovní poměr s námi uzavírají zásadně na dobu určitou a ještě k tomu ne na pracovní smlouvu, ale na dohodu. Plat nabízejí minimální. Většinou slýchám, že když mám důchod, tak moc nepotřebuji,“ sděluje své zážitky.

V práci, kde se jí líbilo, byla jen v sezoně. Přes zimu neměl podnikatel zakázky, a tak musel administrativní sílu propustit. U dalšího zaměstnavatele skončila pro jeho nejistou budoucnost. Uklízečku na šest hodin, kterou měla téměř jistou, jí přebrala matka s dětmi. Dojíždět do Radomyšle nebo do Sedlice nehce. Říká, že co vydělá, projezdí.

Záskoky

A tak je pár let před důchodem vedena na úřadu práce. Obíhat podniky už nemá cenu, s těmi má své zkušenosti. „Práce se dá sehnat jedině přes známé. Jsou to ale samé záskoky za nemoc, za mateřskou, za výpadek jiného stálého pracovníka.

Stabilní práci dají spíše osmnáctileté dívce než hendikepované starší ženě,“ konstatuje. A tak bere, co je. Z toho, co si vydělá, si šetří na dobu, kdy zůstává nedobrovolně doma, než si najde další „střídačku“. Vyhlídky nemá růžové. K problémům s kotníkem jí v listopadu přibyly následky po zlomenině ruky po pádu na kluzkém chodníku.

Je rozezlená ze sociálního systému v této zemi. Z jednání některých úředníků, z toho, co jí odpovídají na otázku, co má dělat. „V dnešní době si musí každý poradit sám,“ slyší nejčastěji.

Úřad práce eviduje na Strakonicku k poslednímu únoru 456 osob se zdravotním postižením. Podniky s více než 25 zaměstnanci mají povinnost zaměstnávat z celkového počtu pracovníků 4,5 procenta hendikepovaných lidí. „Ne všichni to ale plní,“ doplňuje za úřad práce Jan Krch.