Takzvaně nepřizpůsobivé občany umisťuje město do dvou lokalit. Bývalého internátu zemědělské školy ve Svatoplukově ulici a do objektu někdejších kasáren v Purkraticích. Nedá se tedy v pravém slova smyslu hovořit o ghettech, i když objekty v Purkraticích, zejména svojí polohou mimo město, už trochu ghetto připomínají. Hlavním důvodem k umístění osob či celých rodin do těchto zařízení je skoro pokaždé dluh na nájemném.

Město Písek se ale nesnaží udělat z neplatičů bezdomovce a v žádném případě nebrání dočasným obyvatelům sociálních bytů, aby se vrátili zpět do normálních nájemních bytů. Potvrdil to i Matěj Šarközi, který od roku 2002 vykonává funkci terénního sociálního pracovníka společnosti Člověk v tísni. V obou zařízeních má Matěj Šarközi svoje klienty.

„V současné době do ghett vysílá vláda další sociální pracovníky, kteří by nám měli pomoci navracet lidi zpět do normální společnosti. Je totiž dostatečně prokázáno, že umístění v ghettech je jen jeden krok. Pak jsou zapotřebí kroky další, protože odsunutím lidí, zejména pak Romů, na okraj společnosti, nic pozitivního nepřinese. Naopak zde vzniká živná půda pro trestnou činnost převážně hospodářského charakteru a společnosti se tohle opatření po nějaké době vrátí v mnohonásobně dražší podobě,“ uvedl Matěj Šarközi.

Proto je hlavní náplní jeho práce vracet svoje klienty v co nejkratší době zpět.

Jak Šarközi dodal, většina lidí v ghettech se do tíživé situace dostala ne vždy plně svojí vinou. Zejména někteří Romové byli zvyklí, že jejich životy řídil někdo jiný, v minulém režimu stát a město. Proto se dnes neumí sami o sebe postarat, neví na koho se obrátit a někdo je to musí naučit. Tahle pomoc je zapotřebí v situacích, kdy třeba přijdou o práci, při rozvodech manželství a dalších.

„Jedna z mých klientek je dva roky rozvedená a má malé dítě. Tatínek jí na alimentech nezaplatil ani korunu a žena je tak odkázána jen na sociální dávky. Z těch nájem na byt nezaplatí, nebo zaplatí, ale nebude mít na jídlo. Tady pomohlo město umístěním do azylového domu, ale tam může být nejdéle tři roky. Nyní tedy řeším s klientkou další postup, aby nemusela z azylového domu do sociálního bytu pro neplatiče,“ uvedl dále Šarközi.
Mladá maminka není jedinou, kdo chce svoji situaci řeši, ale vlastně to neumí.

„Velkým problémem lidí v ghettech je práce. V letních měsících se je daří umístnit v různých stavebních firmách, při obecně prospěšných pracích a podobných aktivitách ze strany města a pracovního úřadu. S příchodem zimy ale tahle práce končí a okamžitě naskakují dluhy na nájemném, které třeba v létě dlužníci vůči věřitelům zčásti formou splátkového kalendáře snížili,“ řekl dále trénní sociální pracovník Matěj Šarközi.

Je to skoro neuvěřitelné, ale i lidí s minimálním majetkem a minimálními příjmy lze zneužít a dělají to některé firmy, které nabízejí při nákupu zboží splátkový systém úhrady.

„Osobně jsem viděl dva velmi dobře oblečené pány, kteří šli do domu ve Svatoplukově ulici nabízet zboží na splátky. Dobře museli vědět, že jejich zákazníci platit nebudou, ale že z nich dluhy dostanou i za cenu odebrání jejich minimálního majetku. I takoví lidé se podepisují pod tíživou situaci těchto lidí,“ dodal Šarközi.

 

V české republice je 310 ghett, ve kterých žije odhadem 80 tisíc sociálně vyloučenýchobyvatel. O začátku 90. let 20. století postupně přišla o zaměstnání drtivá většina dnešních obyvatel sociálně vyloučených romských lokalit. Stalo se tak v důsledku ekonomické transformace, v jejímž rámci docházelo ke snižování stavu zaměstnanců v řadě průmyslových odvětví.

 

Romové, kteří zůstali nezaměstnaní i několik let (výjimkou není ani 5 - 10 let), často ztratili sociální kompetence nutné pro vstup do zaměstnání. Dospívající romská mládež si v řadě případů tyto dovednosti již vůbec neosvojila, především proto, že jí nebyly vštěpovány rodiči.