Reakce na státní svátky Římské říše i snahy křesťanských teologů již od 3. století o výpočet data, které evangelia neuvádějí, vedly postupně k stanovení oslavy Kristova narození – tedy Vánoc – na 25. prosince.

V Římě se v tento den patrně konala již roku 336. Nový svátek se už ve 4. století rozšířil po celém Západě i v mnoha místních církvích Východu a počíná jím vánoční osmidenní – oktáv, končící prvního dne občanského roku.

Vánočním svátkům předchází přípravné období, které se podle latinského slova adventus – příchod (tedy příchod Ježíše Krista) nazývá advent. Křesťané vidí smysl adventu jak v přípravě na Vánoce, tak v očekávání příchodu Páně na konci času; v římské liturgii postupně převládlo pojetí, že jde o dobu nikoliv pokání, ale radosti, stejně jako slavení čtyř adventních nedělí.

První z nich připádá na 30. listopad nebo den tomu nejbližší, tedy počátek adventu bývá v neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem – letos 2. prosince.

Kromě nedělí je bohatší rovněž mešní liturgie adventních všedních dní.

Jako symboly adventní doby církev přijala do svého života lidové zvyky (adventní věnec, adventní kalendář, barborky atd.), původně předkřesťanské obyčeje vztahující se k zimnímu slunovratu.

O všech všedních dnech adventu, ale jen do 16. prosince, mohou římští katolíci slavit „roráty“ – původně sobotní votivní mše ke cti Matky Boží v době adventní.


(Autor je spolupracovníkem redakce)