Život sny předčil

Mgr. Kateřina PECLOVÁ, v listopadu 1989 studentka gymnázia: Myslím, že jsem žádná velká očekávání neměla. Prožívala jsem hlavně radost a velkou euforii. Připadá mi, že tak nějak se nejspíš lidé cítí ve chvíli, kdy končí válka.

Bylo mi tenkrát bezmála 18 a očekávala jsem hlavně úplně normální dospělý život. Bez změny režimu by se o tom dalo mluvit jen stěží. Soustředila jsem se na to, že budu studovat, cestovat, a jednou dělat zajímavou a smysluplnou práci. To, co jsem za posledních 15 let prožila, dalece předčilo všechny představy a sny.

Překvapilo mě, jak moc nás život v totalitě poznamenal. Očekávala jsem, že za nějakých 5 nebo 10 let už budeme „demokracii umět“. Potřebujeme mnohem víc času, aby zde skutečně přirozeně zakořenily základní vlastnosti a způsoby chování, potřebné pro život ve svobodě, jako třeba ohleduplnost, tolerance, zodpovědnost, schopnost spolupracovat a zacházet s rozdílnými pohledy a další.

Pomalá cesta

Ing. Tomáš FRANCŮ, jeden ze zakládajících členů Občanského fóra, porevoluční místostarosta Písku: Ze svobodného nadechnutí v závěru roku 1989 jsem se radoval. Byl jsem šťastný, že moji stárnoucí rodiče se dožili těchto dnů a přál jsem to celé naší zemi.

Ovšem současně jsem dobře věděl, že nastane tvrdá práce k nastartování a udržení ekonomického růstu, zvýšení prestiže Československa v Evropě a především k vytváření pravé občanské společnosti.

S časovým odstupem osmnácti let vidím, že jsem se nemýlil. Cesta k občanské společnosti jde pomalu a stále je na čem pracovat. Ekonomický růst se projevil poměrně rychle, prestiž státu (i po rozdělení na Českou republiku a Slovenskou republiku) vzrostla začleněním státu do NATO a EU a angažováním státu na mezinárodním poli, započala (ale není dokončena) náprava majetkových křivd, svoboda projevu a svoboda pohybu nastaly prakticky okamžitě.

Bohužel ne tak v rozvoji občanské společnosti. Stále mezi námi žije hodně lidí, kteří čekají, co pro ně a za ně udělají ti druzí nebo stát. Napadá mne přitom známý výrok prezidenta USA J. F. Kennedyho, který na otázku občanů: „Co pro nás udělá Amerika?“, odpověděl: „Přemýšlejte, co vy uděláte pro Ameriku!“ Myslím, že toto platí i dnes a zejména v srdci Evropy – České republice.“

Vítězí zloba

RSDr. Jiří LEJČAR, po listopadu 1989 vedoucí tajemník OV KSČ, nyní předseda OV KSČM v Písku: Jen těžko se mohly naplnit, když pořád ještě nezvítězila láska, natož pravda a stále více mají navrch zloba a polopravdy. Od proklamativních hesel a slibů je pořád ještě daleko k serioznímu řešení potřeb prostých lidí. O tom se vlastně přesvědčujeme po každých volbách.

Demokracii a svobodu si mnozí pletou s anarchií a bezbřehou tolerantností. Zvyšují se rozdíly mezi lidmi a díky majetkovému převratu vystupují do popředí zcela jiné hodnoty než úcta k člověku, poctivá práce či morálka. Přes všechno, čeho jsme za 18 let dosáhli, nemůžeme přehlížet existenční nejistoty a asociální kroky vládní koalice. Nejvíce mě mrzí, že bez referenda se podařilo tehdy vládnoucím politikům rozdělit Československo.

Nikdy nezapomenu

Vladimír HADÁČEK, porevoluční místostarosta Milevska, nyní obchodní manažer: Moje představy byly prosté, očekával jsem svobodu projevu, pohybu, spolčování, podnikání. To přicházelo pomalu, těžce, ale nezadržitelně.

Každý s tím darem naložil dle svých možností, schopností či odvahy. Když jsem v pondělí 20. listopadu v podvečer poslouchal Mikrofórum, tak mi náhle došlo, poté co mladý reportér ztratil poslední zábrany a strach při popisování událostí v Praze, že „je to konečně tady“, i když v ten den nebylo ještě zdaleka vyhráno. Byl to nepopsatelný pocit nadšení, který nikdy nezapomenu a žádný průvodní negativní jev rodící se demokracie, tehdy i nyní, jej nemůže zastínit.

Ztracená šance

MVDr. Věnceslava SKŘIVÁNKOVÁ, zakládající členka Občanského fóra a první porevoluční starostka Písku: Pro mne osobně se splnilo to, co jsem si přála – svobodu projevu a cestování. Všichni lidé dostali šanci chovat se jako svobodní lidé, podílet se na budování demokratické společnosti, chodit k volbám, kontrolovat centrální i komunální politiky, jak hospodaří se svěřenými prostředky a nenechat se otrávit tím, že nereagují na požadavky a názory lidí. Tu šanci občané nevyužili.

Za základní chybu pokládám to, že jsme se nedokázali vypořádat s totalitní minulostí. Netoužím po nějakých monstrprocesech. Měli jsme to udělat jako Němci po druhé světové válce. Ti byli v daleko horší situaci. Ale o minulosti otevřeně hovořili a postupně se s ní vyrovnali.

Ryba smrdí od hlavy

Jan MINTUCH pracoval jako zásobovač píseckého Hikoru a po sametové revoluci začal podnikat. Byl jedním ze zakládajících členů Občanského fóra a později ODS v Písku: Trochu s nadsázkou bych o sobě řekl, že se z optimisty stal pesimista. Jednoznačně bylo dobré, že po listopadu 1989 mohl každý z nás vyletět z ulity, ve které do té doby byl. Každý mohl ukázat, co dovede. Druhou dobrou věcí bylo, že se lidé začali ukazovat takoví, jací doopravdy jsou. S tím ale přišlo první zklamání a někdy dost bolestivé zjištění.

Pak se objevil přímo národní problém říkat si pravdu do očí a vyvozovat důsledky. Dnes jsou výsledkem stovky a možná tisíce neschopných a zbytečných úředníků ve státních i samosprávných úřadech. Nikdo se s nimi nedokázal rozloučit a dnes polykají zbytečné miliardy korun.

Zrovna nedávno jsem slyšel u piva, jak se dohadují dva úředníci, kdo z nich byl ten den déle na státem placeném internetu. Nemohu ale nepřipomenout, že ryba smrdí od hlavy. To mě hodně zklamalo.

Zatraceně pomalu

Tom ZAJÍČEK, porevoluční starosta Písku, nyní poslanec za ODS: V souvislosti s touto otázkou si vzpomínám na rčení, které někteří z nás na otázky jak se bude vyvíjet situace dál říkávali: „Revoluce se dá udělat za šest dní, na ekonomickou transformaci bude třeba nejméně šest let a na změnu myšlení a mezilidských vztahů spotřebujeme spíš let šedesát.“

Revoluce je za námi, ekonomika, přes veškeré obtíže, má velmi slušný výkon a to poslední jde někdy zatraceně pomalu, ale nějaký čas nám ještě zbývá. Tohle konstatování neznamená, že bych si nepřál, aby všechno šlo rychleji, snáz a lépe. Naopak moc bych si to přál, protože na vypršení šedesátileté lhůty už nemohu čekat, ale žel jen nářky, nadáváním a nedostatkem píle tento složitý proces neurychlíme. A takových postojů je tu pořád víc než je zdrávo.