“Proto, věrný křesťane, hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti, neboť pravda tě vysvobodí od hříchu, od ďábla, od smrti duše a konečně od smrti věčné, kterou je věčné odloučení od Boží milosti…“

Alespoň první řádky své krátké úvahy jsem chtěl svěřit někomu mnohem povolanějšímu. Jistě jste poznali slova Mistra Jana Husa. Když dnes sleduji vývoj své církve, ve které mi je dáno žít již od svého narození, pozoruji, že je uvnitř této organizace stále složitější hledat pravdu.

Pravda zabalená do stohů formulářů a výkazů není tak patrná. Ti, kteří pravdu v církvi chtěli zvěstovat, byli postupně odstraněni, takže je velmi složité hledat uvnitř církve ty, kterým by bylo ještě možno věřit, a tak se pravdě učit, držet ji a bránit!

Přesto však pravda, o níž hovořil náš milý Mistr Jan, je pravdou jiného druhu. Tento druh pravdy nelze utajit, zničit či zabít. Pravda, o níž hovořil, je totiž podstatou samotného křesťanství, je to Slovo Boží – Kristovo evangelium.

Krize, kterou církev nyní zakouší, je krizí odcizení se Pravdě. Mnozí naši představitelé a příslušníci svůj život před druhými předstírají, a přitom žijí docela jinak, dochází ke znevěrohodnění církve, jejích ideálů a její podstaty. Bereme vůbec vážně ideály, na kterých stavíme? V roce 1971 jsme si k názvu církve přidali ještě přízvisko „husitská“. Chtěli jsme tak ukázat, jakéže tradice jsou nám blízké. To, že husitství, jako myšlenkový odkaz Mistra Jana Husa, je pro nás závaznou normou, která dokazuje, že naše odhodlání jít za trojjedinným Bohem je nezvratné.

Když jsem v roce 1998 nastupoval do služeb církve, dostal jsem se do malého města Mirovice. Tady jsem poznal církev docela jinou. Církev malou a chudou, přesto bohatou na lidi dobré, poctivé a upřímné.

Tento kontrast je tak zásadní, že dovedu pochopit zklamání mnoha věřících, kteří po roce 1989 přicházeli do církve s nadšením, kteří věřili ve znovuobnovení tradice bratrství a sesterství, a místo toho se do čelních pozic začali prodírat lidé všelijak křiví a pokřivení, lidé toužící po své vlastní oslavě – nikoliv po oslavě Krista Krále.

Mirovice se pro mě staly oázou skutečné církve, která může fungovat a mít svou ideu stále na zřeteli. Národní církev československá tedy v žádném případě nezemřela. Žije nejenom v srdcích mnoha věřících, ale také v mnohých náboženských obcích. Mirovice jsou toho dokladem.

Věřím, že Církev československá husitská se navrátí k učení Husovu a bude jej pravdivě tlumočit.