Čtvrteční odpoledne bude v Galerii M patřit pivu a hostincům. Od 17 hodin se tu koná křest knihy milevského rodáka Jiřího Pešty Hospůdky, výčepy a hostince starého Milevska, kterou vydalo místní muzeum. Zájemci si publikaci, jež mapuje dějiny milevského pohostinství do roku 1948, budou moci v galerii koupit a také si ji nechat autorem podepsat.

Jiří Pešta v rozhovoru pro Deník říká: Na nejnižším stupínku milevského pohostinství se nacházely takzvané kořalny, které zažily největší rozmach ve 2. polovině 19. století.

Kolik piva se vypilo v Milevsku třeba před 200 lety? Lze tyto údaje někde dohledat?
Například v roce 1816 se v Milevsku vypilo 717 dolnorakouských sudů neboli v přepočtu 1721 hektolitrů piva. Milevsko tehdy mělo 1261 obyvatel, takže na osobu vycházela průměrná roční spotřeba 136 litrů piva tehdy zhruba třináctistupňového.
V roce 1930, kdy žilo v Milevsku již 3298 obyvatel, se ve městě zkonzumovalo celkem 4225 hektolitrů piva a 88,47 hektolitrů vína, takže jeden pomyslný obyvatel města včetně nemluvňat a starců onoho roku „vypil“ 128 litrů piva a 2,7 litru vína.
Jen pro porovnání: v roce 2009 byla v České republice podle oficiálních statistik průměrná spotřeba 151 litrů piva na osobu.

Jaké druhy piv lidé v Milevsku mohli dříve ochutnat? Jaká byla nabídka?
To bývalo různé. V 16. století se v Milevsku nabízela piva z dvou místních pivovarů, obecního a klášterního, a vedle toho ještě vrchnost tolerovala dovozy ječného piva z Tábora.

Oproti tomu například mezi lety 1778 – 1848 se v Milevsku mohlo oficiálně zakoupit pouze pivo z panského pivovaru v klášteře, protože obecní pivovar byl tehdy mimo provoz a město uzavřelo smlouvu s vrchností, že se ve městských hospodách bude točit jen pivo panské. Když se ovšem kvalita klášterního piva rapidně zhoršila, jak tomu bylo například ve 40. letech 19. století, pak milevští šenkýři s oblibou načerno do svých podniků dováželi produkty z pivovarů v blízkém okolí města. Zvláště v letech 1844 – 1845 se v Milevsku velké oblibě těšila piva z dnes již dávno zaniklých pivovárků v Chyškách, Nadějkově a Vlásenici. Dovážením cizích piv proslul zejména hostinský a řezník Jan Horký, jehož šenk se nalézal na Velkém náměstí na místě dnešní České spořitelny. Horký měl časté spory s vrchností a magistrátem a ve dnech 16. a 17. října 1844 kvůli němu a dvěma dalším výtečníkům musel být dokonce do Milevska povolán vojenský oddíl z Tábora o síle třiceti mužů, aby u vzpurných hostinských zabavil podloudně dovážená piva. Milevsko se tak může pochlubit tím, že se ocitlo ve výjimečném stavu kvůli pivu a neposlušným šenkýřům. Po zrušení poddanství v roce 1848 se nabídka piv v Milevsku začala výrazně zvyšovat. V roce 1849 obnovil svoji činnost obecní pivovar, významným impulsem také bylo zavedení dráhy v roce 1889. V roce 1900 se v Milevsku již točila piva z celkem patnáct různých pivovarů, což byl podle soudobých novinových zpráv na tak malé město počet vskutku úctyhodný.

Přesný výkaz se dochoval z roku 1903, kdy do devatenácti tehdy existujících hostinců a výčepů dodávalo pivo již „jen“ dvanáct pivovarů: milevský klášterní, milevský obecní, písecký měšťanský, písecký občanský, táborský, protivínský, vysokochlumecký, zahrádecký, českobudějovický akciový, plzeňský měšťanský, smíchovský a pardubický.

V roce 1928 bylo v Milevsku sedmnáct hostinských a výčepních podniků, které nabízely piva z devíti pivovarů: protivínského, píseckého měšťanského, píseckého rolnického, třeboňského, táborského, českobudějovického akciového, plzeňského měšťanského a vysokochlumeckého. Milevský klášterní pivovar ukončil činnost roku 1907 a obecní pivovar roku 1926. Na sklonku roku 1947 bylo v Milevsku třináct podniků od hotelů až po nádražní bufet.

Která hospoda byla nejoblíbenější?
Opět záleželo na době. O milevském pohostinství před třicetiletou válkou mnoho písemných dokladů nemáme. Podle zpráv z 16. století bývaly tehdy významné panské krčmy Zámečníkovská a hlavně Lázeň, jež stála na místě dnešní staré fary na Velkém náměstí. Jak naznačuje název druhé krčmy, nesloužila pouze jako hospoda, ale také jako lázeň, kde se podle dobových záznamů s oblibou shromažďovaly lehké ženy.

Po třicetileté válce, během níž bylo město dost zpustošeno, založila klášterní vrchnost v Milevsku tři nové panské zájezdní hostince: klášterní Tabernu, U Bílého koníčka a U Bílého lva, které dlouho patřily k tomu nejlepšímu v Milevsku. Vedle těchto tří hostinců dále ve městě fungovaly soukromé měšťanské šenky. Například v roce 1760 bylo těchto šenků pět, v roce 1802 deset a v roce 1840 osm.

Jedním z nejvýznamnějších podniků v milevské historii byl bezesporu panský hostinec U Bílého koníčka, který stával přibližně v místech dolní části dnešní polikliniky a který byl zbourán v roce 1930. Koníček aneb Kůň byl skutečným společenským a kulturním centrem Milevska. Konaly se zde plesy, taneční zábavy, vojenské odvody, schůze, ale i divadelní produkce, na nichž vystupovali jak kočovné společnosti, tak i milevští ochotníci, kteří měli v hostinci útočiště od roku 1874. Není bez zajímavosti, že v roce 1893 u Koníčka hrála herecká společnost Viléma Jelínka, jehož nezletilá dcera Terezie se 14. listopadu toho roku v milevském klášterním kostele provdala za hereckého kolegu Josefa Brzka. Pod příjmením Brzková se pak mimo jiné v roce 1940 proslavila rolí Babičky ve stejnojmenném filmu Františka Čápa.

Dalším velkým podnikem a kulturním centrem Milevska byl velký zájezdní hostinec a posléze hotel Modrá hvězda, který byl v provozu až do poměrně nedávné doby. V hotelových reklamách z 20. století je sice jeho počátek kladen již do let 1741, respektive 1787, ale byl s největší pravděpodobností založen až později, v roce 1829 za hostinského Václava Vodňanského. Hotel a jeho osazenstvo v několika svých dílech zvěčnila spisovatelka Růžena Svobodová (1868 – 1920), která do Modré hvězdy od svých devíti let pravidelně jezdila za svými příbuznými – její matka Eliška byla dcerou zmíněného Václava Vodňanského.

Nejstarším dosud fungujícím milevským podnikem je pivnice U Broučka nesoucí název po hostinském a řezníku Františku Broučkovi, který byl jejím majitelem v letech 1878 –1918. V domě, který se v minulosti na místě populárního „Brouka“ nalézal, je pivní šenk doložen již k roku 1759, ale pivo se tu pravděpodobně čepovalo i v dřívější době. Z dalších významných hostinců musíme zmínit například městský pivovar a pak také hotely.

Co v minulosti hospody nabízely? Kolik z nich například vařilo jídlo?
V Milevsku bylo docela časté spojení hospody s řeznictvím. Uzeniny, které se v takové hospodě nabízely, pak bývaly skutečně „domácí“. Například v roce 1907 bylo na území Milevska napočteno 18 hostinských podniků, z nichž bylo pět vedeno jako doplněk řeznictví a uzenářství.

V roce 1928 bylo v Milevsku 17 podniků, z toho jich mělo 13 koncesi na vyvařování jídel a 14 mohlo ubytovávat hosty. Z těchto 17 podniků jich pak plných šest bylo spojeno s řeznictvím. Nejlepší služby ovšem nabízely hotely. V Milevsku byly v době před rokem 1948 celkem čtyři hotely: Modrá hvězda, která status hotelu získala počátkem 90. let 19. století, Hotel Okresní hospodářské záložny aneb Agrárna, Hotel Straka, který vznikl roku 1932 přístavbou ke starší hospodě U Straků, a Hotel Bazika, který v roce 1931 vznikl z ubytovacího hostince U Nádraží. Hostince poskytovaly zázemí místním spolkům, konaly se v nich politické schůze, kulturní akce. Jinými slovy, bez hostinců by nebyl kulturní život. Oblíbenou zábavou bývala hra kuželky, podle zpráv z 19. a 20. století se minimálně u jedenácti hostinců nalézal kuželník. První milevský veřejný billiard byl v roce 1848 otevřen v Modré hvězdě, o tři roky přibyl další U Bílého koníčka a postupem doby následovaly další.

Jak se lišila úroveň například putyky od hospody?
Na nejnižším stupínku milevského pohostinství se nacházely takzvané kořalny, které zažily největší rozmach ve 2. polovině 19. století. V roce 1887 jich bylo v celém milevském okrese napočteno rovných 228. Jak naznačuje název, šlo o koncesované výčepy lihovin, které byly v těchto podnicích konzumovány opravdu ve značném množství, obvykle na stojáka. O nějaké kultuře stolování se v případě těchto podniků opravdu hovořit nedá. Četníci a obecní policajti tu museli zasahovat s železnou pravidelností a návštěvníci kořalen pak také bývali hlavními rušiteli nočního nezřídka i denního klidu ve městě. Veškerý boj proti alkoholismu a nezřízenému pití byl také na sklonku 19. a počátkem 20. století veden právě proti kořalnám a pálence, neboli jak se tehdy říkalo proti „kořalečnímu moru“ či „děsnému jedu, bídné kořalce“. Jakožto zdraví prospěšná alternativa vůči kořalce byla doporučována konzumace piva. Úřady pak proti kořalnám bojovaly hlavně omezováním jejich otevírací doby a později i neudělováním koncesí zájemcům o provozování těchto podniků. Za první republiky tak již byl počet výčepů lihovin značně redukovaný.

Kde jste objevil nejvíce podkladů pro napsání knížky?
Nejvíce materiálu jsem musel projít v Národním archivu v Praze ve fondu Premonstráti Strahov, kde jsou mimo jiné uloženy i milevské pivní účty ze 17.– 19. století. Velmi důležité prameny jsou dále v Archivu města Milevska, který je uložen ve Státním okresním archivu v Písku. Zde jsou například milevské gruntovní knihy, které jsou nezbytné při určování majitelů milevských domů/hospod v různých dobách.

Ve zmíněném městském archivu lze také najít řadu zpráv týkajících se jednotlivých hospod a hostinských, například oznámení o udělování hostinských a výčepních koncesí, ale i protokoly o různých přestupcích proti zákonu, k nimž v hospodách docházelo. Pro období let 1855 – 1948 jsou také mimořádně důležité prameny o dozoru nad živnostmi, které jsou uloženy opět v píseckém archivu ve fondu Okresní úřad Milevsko. Pro období po roce 1886 jsem také hodně informací získal z různých milevských periodik. Některé má ve svých fondech Milevské muzeum, některé jsou pouze v pražské Národní knihovně.

Důležité byly i městské kroniky, které jsou pro dobu po roce 1927 stále uschovány na milevském městském úřadě. Fotografickou dokumentaci jsem jednak získal ve sbírkách Milevského muzea, jednak od soukromých osob, mezi nimiž musím na prvním místě poděkovat Jaroslavu Rybákovi, Marii Zvonařové, profesoru Karlu Duškovi, Vladimíru Šindelářovi, Janu Studenovskému, Luďku Honzíkovi, Václavu Benešovi a mnohým dalším.

Pijete pivo?
Ale zajisté. Mám rád piva z pivovarů z našeho regionu, jako jsou protivínský Platan, dražíčský Lipan, Pivovarský dvůr Zvíkov nebo Vysoký Chlumec. Obecně jsou mi také sympatické hlavně malé a střední pivovary.


O autorovi
• Narodil se v roce 1972.
• Je milevským rodákem, po milevské základní škole a místním gymnáziu studoval historie a archivnictví na Filozofické fakultě UK Praha (1990–1997), od roku 1997 je zaměstnán jako archivář ve Státním okresním archivu Písek.
• Kniha Hospůdky, výčepy a hostince starého Milevska s podtitulem Dějiny milevského pohostinství do roku 1948 (2011) volně navazuje na starší monografii Když se v Milevsku vařilo pivo(2008), pojednávající o zaniklých milevských pivovarech a vaření piva ve městě.