Jak vzniklo vaše spojení s vědou?

Vesmír mě bavil odjakživa, ale nikdy jsem si nemyslel, že bych se živil jako vědec. To mě opravdu nikdy nenapadlo. A asi až do mých třiadvaceti let to tak nevypadalo. Na střední škole, v době, kdy každý dělal weby ke všemu možnému, jsme s kamarádem založili webové stránky o vesmíru. Byly to možná nějaké nevědomé začátky, motivací však nebyla věda, ale zájem o vesmír a o dění v něm.

Svatopluk Svoboda je zřejmě nejstarší stále operující mikrochirurg na světě
Zachrání i useknutou ruku. Mikrochirurg Svatopluk Svoboda dokáže zázraky

V tu dobu jsem netušil, co bych chtěl v profesním životě dělat. Studoval jsem písecké gymnázium. Poté jsem zkusil astrofyziku na vysoké škole, jenže tam jsem nevydržel ani tři měsíce. Bylo tam obrovské množství matematiky a fyziky, což nikdy nebyly moje velké lásky.

A co jste dělal?

Začal jsem se živit rukama. V Písku jsem asi půl roku vyráběl elektrické rozvaděče. Další štací bylo Irsko, kde jsem umýval nádobí a živil se jako kuchař. Zkoušel jsem se dostat na další vysokou školu. To ale tehdy nevyšlo a já znovu na devět měsíců vycestoval. Až poté jsem se opět stal studentem v programu Hospodaření s přírodními zdroji. Je to obor na rozhraní ekologie a geologie. Čirou náhodou jsem se vlastně dostal k tomu, co dnes dělám. Byla to opravdu náhoda, nic takového jsem neplánoval.

Nikdo vás k tomu neinspiroval?

Nevím o tom. Pamatuji si, že jsem do knihovny nebo Prácheňského muzea chodíval na přednášky Marcela Grüna o kosmonautice. To mohl být impuls. On však nehovořil o vědě, ale popularizoval lety do vesmíru. Říkal jsem si, že je super, že se něčím podobným lze živit, ale žádný vzor, v jehož šlépějích bych tenkrát chtěl jít, opravdu nemám.

Co je vlastně náplní vaší práce?

Pracuji na Geofyzikálním ústavu Akademie věd České republiky jako vědecký pracovník a věnuji se výzkumu sopek napříč sluneční soustavou. Zkoumám především sopky na povrchu planety Mars. Baví mě nejen klasické sopky chrlící roztavené horniny, které si každý vybaví, ale zajímám se také o bahenní sopky či kryovulkanismus, tedy zvláštní druhy sopek, které na některých ledových měsících chrlí vodu, popřípadě vodní led.

Vědci hledají na Antarktidě nejstarší led na Zemi. Ilustrační snímek
Kameru ponořili do hlubin Antarktidy. Pátrají po nejstarším ledu na Zemi

Pohybuji se na pomezí morfologie, vulkanologie a planetologie. Abych to přiblížil. Převážně prohlížím satelitní fotografie a vymýšlím příběhy, které na snímcích, jenž mám k dispozici, vidím. K tomu občas dělám experimenty s vakuovou komorou nebo za pomoci lidí z Matfyzu vytváříme numerické modely.

Jak se zkoumají sopky na Marsu z pražské kanceláře?

Kdyby si to někdo chtěl zkusit, tak nejjednodušší cestou je stáhnout si aplikaci Google Earth. Je v ní možnost přepnout se na fotografie Marsu. Načte data a obrázky z Marsu, což jsou v podstatě stejné materiály, které mám k dispozici já. Samozřejmě dnes už satelitní fotky nejsou jediné materiály. Máme ještě radarová data, spektrální data, která říkají, jaké jsou na Marsu horniny a minerály, po povrchu planety jezdí různá vozítka, je tam seismometr. Nástrojů je hodně. Mě ale nejvíc baví zkoumat černobílé fotografie a vymýšlet příběh z toho, co vidím.

Láká vás podívat se do vesmíru?

Ano i ne. Kdybych vyhrál jako choreograf Yemi oblet Měsíce, do toho bych asi šel. Ale strašně bych se bál, že ta raketa bouchne. Je to pořád rizikový podnik. Šel bych do toho, protože je to krátkodobá cesta a člověk se rychle vrátí. Nenecháte tady rodinu na dlouhou dobu. Kdyby byla možnost letět na Mars, tak bych neletěl. Cesta na Mars trvá dva roky a nedá se zrychlit. Ochladnou vám tady sociální vazby, vyrostou děti a v neposlední řadě dostanete obrovské dávky kosmické radiace. Pravděpodobně by se tak výrazně snížila doba dožití.

Lze srovnávat sopky na Zemi a na Marsu?

Lze, je to základ planetologie. Zkoumají se například právě sopky napříč vesmírem a zjišťuje se, co mají společného a co je naopak rozdílné. Na základě toho se snažíme pochopit, jak vše funguje a přenášíme to na zemské sopky. Abychom byli schopni popsat fungování sopek na Zemi, potřebujeme co nejvíce vzorků z různých částí vesmíru.

Zmiňoval jste Marcela Grüna ve spojitosti s popularizací kosmonautiky. Vy nyní jdete podobnou cestou a snažíte se popularizovat vědu.

Určitě. Myslím si totiž, že vědecká obec by měla umět popularizovat výsledky své práce. Věda je super, cool a sexy a dělá toho spoustu zajímavého. Na vědě funguje celý dnešní svět. A druhá věc je ta, že věda je z velké části placená z veřejných peněz a v ten moment musíte být schopni vysvětlit, co za ty peníze děláte. Popularizace je základní nástroj pro to, jak vysvětlit, k čemu základní výzkum je.

V roce 2023 nabídne nebe mnoho úkazů. Lidé budou moci sledovat planety, superúplňky i Perseidy
Co pozorovat každý měsíc na nebi v roce 2023? Superúplňky i vzácný Merkur

U základního výzkumu nikdy nevíme, zda bude k něčemu dobrý. Nelze říct, že díky výzkumu bude zítra někde lépe. Ale třeba za několik desítek let, až někdo poletí k Marsu, se bude hodit informace, že spousta ložisek vzácných kovů na Zemi je spjata se sopečnou činností. Když budeme chtít na Marsu něco těžit a stavět, budeme potřebovat vědět, kde tyto nerosty najít a bude se hodit informace, kde a jaké druhy sopek jsou a co v určitých místech očekávat.

Popularizace je ukázka přesahu naší práce a věřím, že může lidi obohatit. Je zajímavé nad tím vším snít, přemýšlet a třeba i inspirovat.

Jaké nástroje k popularizaci využíváte?

Všechny možné. Podle mne nemá popularizace vědy hranice. Nejvíc jsem aktivní na sociálních sítích. Hlavně na Twitteru, ale už jsem i na Tik Toku, kam natáčím videa. Uvědomuji si problematičnost této sítě, ale mladá generace utekla k formátu videa, tak se musím přizpůsobit. Potřebujete oslovovat budoucí generace - budoucí potencionální vědce a budoucí daňové poplatníky. Dalším způsobem popularizace jsou pak samozřejmě klasické kanály jako televize, rádio, noviny, články na webových stránkách a další. Každá platforma, kde je někdo ochotný poslouchat nebo si něco přečíst, je pro popularizaci vědy vhodná.

Vy ale jdete ještě dál. Chodíte do škol, školek a dokonce děláte streamy z domácího prostředí například při žehlení.

Je to tak. V covidové době jsem přišel se dvěma projekty. Na začátku pandemie nikdo moc nevěděl, jak má doma učit děti. Virtuální výuka se ještě nerozběhla, tak jsem začal natáčet hodinová povídání, kde jsem dětem vysvětloval, jak funguje něco na Marsu, jak fungují sopky a podobně. Časem jsem se začal do škol připojovat živě. Udělal jsem přes stovku takových on-line přednášek a nyní v nich pokračuji fyzicky. Jsou to takové vědecké stand-upy. Na začátku vůbec nevím, o čem se budeme bavit. Vezmu si fixy, připravím tabuli a pak se ptám, co vědí o sopkách. Děti to na mě chrlí a já vysvětluji.

Vědci si myslí, že by lidé mohli v budoucnu žít v městech vybudovaných v asteroidech.
Města budoucnosti? Lidé by mohli bydlet na asteroidech, tvrdí vědci

No a když doma dělám práce, u kterých je možné povídat a nepotřebuji úplně používat mozek, jako je například ono žehlení, jde o další příležitost něco předat. Žijeme v době, v níž spousta lidí něco streamuje. Já streamuji žehlení a povídám při tom o výzkumu Marsu. Poslechne si vás pár desítek lidí. Není to velký zásah, ale je to lepší, než neudělat nic a v tichu žehlit.

Na jaké věci se děti při vašich přednáškách ptají? Dokáží překvapit?

Nejvíc překvapivé je pro mne to, jak často jednotlivý kantoři a kantorky nevěří, že děti dokáží komunikovat, reagovat a spolupracovat, když na ně nenastoupí s frontální výukou. Mají strach, že když nepřijdu s prezentací v Power Pointu, budou děti 45 minut mlčet a budeme na sebe trapně koukat. Nikdy se mi to nestalo. Trochu zakřiknutější bývají ze začátku deváťáci či první ročník na střední škole, ale stačí pár dotazů z mé strany a rozpovídají se. Nesmíme se bát, že děti nevědí. Vědí toho spoustu, ale nejsou zvyklé se ptát. Baví mě tento blok odbourávat.

Je takový způsob výuky budoucnost školství?

Byl bych rád, ale nejsem v tomto směru odborník. Dosáhl jsem sice nejvyššího stupně vzdělání, což mi sebralo spoustu let života, ale nedělá to ze mně experta na školství. Nevím, jaká cesta je správná. Když jdu někam přednášet a besedovat, dělám to tak, jak by to bavilo mne, ale nedokážu říct, zda je to dlouhodobě správný model.

S žádostí o komentáře a vysvětlení určitých jevů vás oslovuje velké množství médií. Proč právě vás? Je u nás málo vědců?

Česká republika je poměrně malá země. Na spoustu aktuálních důležitých témat u nás chybí experti, kteří by se mohli vyjadřovat. Možná máme jednoho, dva. Když jsou tři, můžeme si tleskat, jak je u nás ten obor silný. Jsem u nás jeden z málo planetárních geologů, i když vím, že začínají vystrkovat růžky další. Dlouho jsem tu byl jediný a rozhodně jsem jediný, kdo zkoumá sopky na povrchu jiných těles. Když tedy ve světě vyskočí studie o sopečné činnosti ve sluneční soustavě, česká novinářská obec osloví mě. Už se vzájemně známe. Nabaluje se to jako sněhová koule.

Vědci popsali zimu na Marsu. Mají na něm sněžit vločky ve tvaru krychle.
Zima na Marsu je plná překvapení. Padají zde sněhové vločky ve tvaru krychle

U zahraničních novinářů je to zajímavější, protože anglicky mluvících expertů je samozřejmě mnohem více. To, co dělám já, může dělat třeba sto lidí, dvěstě, třista lidí, nevím. Také mě to překvapilo, ale určitě k tomu přispěla má vědecká studie z roku 2020, která zkoumala, jak se chová bahno na povrchu Marsu za sníženého atmosférického tlaku. Ta práce několikrát obletěla svět. Byla pokryta anglickou BBC či americkou CNN. Nejvtipnější bylo, že se články převzaté ze zahraničních webů zpětně překládaly do češtiny. Pak už zůstanete někde zapsaní a i zahraniční novináři vás najdou. Další možností je doporučení kolegů, kteří se specializují na jiná témata. Takto často odkazujeme novináře na relevantní osoby po celém světě. Ve vědě se snažíme vyjadřovat jen k tomu, čemu rozumíme.

Jedním z vašich popularizačních počinů je i kniha. Dětská ilustrovaná kniha Vesmírníček. Jak vznikla?

Úplnou náhodou. Stejně jako spousta dalších věcí v mém životě. Nikdy jsem nepřemýšlel, že bych napsal knihu. Jednoho dne mi ale přišel e-mail s otázkou, zda ji napsat nechci. Po následném rozhovoru vyšlo najevo, že jde v podstatě o nabídku snů. Neměl jsem žádná omezení. Mohl jsem si vytvořit projekt podle sebe. Spojil jsem se proto s kamarádkou Lucií Škodovou, s níž jsme kdysi na střední škole pracovali v Divadle Pod čarou v Písku. Věděl jsem, že se nyní živí jako ilustrátorka. Dali jsme se dohromady a vymysleli knížku pro děti. Je sice pro děti, ale je udělaná tak, aby ji četli dětem rodiče. Chtěli jsme, aby děti a rodiče spolu interagovali, strávili spolu čas a učili se navzájem.

Nechtěl jsem udělat klasickou encyklopedii, kterých je nepočítaně. Pojal jsem to tak, že vysvětluji vždy nějaký geologický jev na základě každodenní situace, kterou může zažívat každý. Například omlazování povrchu Měsíce je přirovnáváno k liftingu, který jistě budou znát dámy čtenářky.

Kniha má obrovský úspěch. Překvapilo vás to?

Nikdo to nečekal. Původně Vesmírníček vyšel v nákladu 5000 kusů. Na konci listopadu jsme měli vyprodáno. Nyní se prodává dotisk, u kterého se odhaduje, že do konce roku znovu zmizí. Podařilo se nám udělat bestseller.

Má navíc ještě mnohem větší potenciál, protože s knihou míříte za hranice.

Je to tak. Oficiálně mohu mluvit zatím o jedné zemi, ale ta stojí za to. Podařilo se prodat práva do Číny, což je miliardový trh. Je to fantastické. Nestává se moc často, aby čeští autoři a autorky prodávali své knihy do Číny. Je to velký úspěch.