Řídíte celkem mohutný kulturní objekt v centru města a dramaturgicky se vám daří přitáhnout veřejnost. Co vás naopak štve a chcete to zlepšit?
Moc mě toho neštve. Tedy kromě toho, že čím dál tím víc zapomínám a někdy tolik pracuju, že zapomínám na lidi kolem sebe. To chci u sebe zlepšit.

Ať děláme cokoliv, jsme jenom lidé a měli bychom být lidi co nejlépe: starat se o svoje společenství, o vyváženost v něm, o to, abychom se dokázali vyrovnávat se všemi změnami, které nutně přicházejí. Jakýkoliv výkon nebo úspěch nikoho nespasí. Koneckonců to je taky to, co si osobně myslím, že ženy mohou a mají do veřejného života vnášet.

Jak si představujete využít v současné době ještě nezrekonstruované prostory Sladovny?
To je velmi těžká otázka. V tuhle chvíli ještě nemám odpověď, a proto chci začít připravovat rozvojový plán Sladovny, který by připravil uváženou a reálnou odpověď. Je jasné, že ať tam bude jakákoliv náplň, bude si muset na sebe vydělat. Není realistické a z dlouhodobého hlediska udržitelné, aby město dotovalo provoz Sladovny nad rámec, na kterém jsme se zatím domluvili. To vím a chtít víc by byla nenažranost.

Uvažuji nad tím, jak využít potenciál toho, co se děje ve Sladovně teď: děti a moment hry, prožitku. Jak se ukázalo, je to velmi úspěšný model a nějak tuším, že by v severním, zatím nedokončeném křídle měl být prostor věnován zejména dospělým, aby využili a nasáli tu energii dětské hry a kreativity.

A pak samozřejmě uvažujeme o hospodě, o kavárně, o rezidencích. Možnosti jsou, ale najít tu správnou odpověď pro Sladovnu potřebuje velmi pečlivé zvážení všech možností, potřeb Sladovny i města, spoustu času, práce, trpělivosti, hledání. Náhlé a prudké zasažení vizí u mě v tomhle případě ještě nenastalo, asi si to budu muset zkrátka odpracovat.

Objeví se na programu Sladovny podobná veličina jako nedávno vystavující a hrající Petr Nikl?
Uvidíme. Pravděpodobně se tu objeví znovu Petr Nikl. Ale Petra Nikla jsem zvolila ne proto, že je to hvězda, ale že je to člověk, který pro mě představuje ikonu Sladovny. Propojuje v sobě dětskou hru (nese ji nádherně v sobě) a ilustraci.

Nevybírám program pro Sladovnu podle hvězdnosti, ale podle toho, kdo myslím, že sem patří. Nemám problém oslovovat hvězdy, jednat s nimi, ale musím v tom vidět jasný smysl a musí si obě strany sednout. Dlouho jsme jednali například s Františkem Skálou, ale prostě to nedopadlo, nesedlo to.

Pro to, aby byl nějaký projekt úspěšný, je, myslím, klíčové, aby obě strany tu druhou svým způsobem milovaly, aby spolu v tu danou chvíli chtěly dělat a byly šťastné, že mohou. Pak je možné cokoliv. Takže uvidíme.

Madailonek Terezy Dobiášové: Narodila se v roce 1981 v Českých Budějovicích. Vystudovala dramaturgii na DAMU. Pracovala v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, založila a vedla občanské sdružení Barevný děti, které realizovalo (a v omezené formě ještě stále realizuje) široké spektrum projektů od sociálně kulturních až po čistě profesionální divadelní projekty. Mluví anglicky, německy, kulturnímu managementu se naučila, jak se říká, za pochodu, protože to bylo třeba. Od roku 2012 působí jako ředitelka písecké Sladovny. Vychovává šestiletou dceru.

Příště bude ve Štafetě Píseckého deníku odpovídat pracovník Sladovny Jan Kadlec.