„Jsem rád, že se mi podařilo je přesvědčit, aby před lidmi vystoupili a podělili se o své zážitky, protože je důležité, aby lidé nezapomínali na hrůzy, které válka přináší," uvedl starosta Čimelic Vladimír Bouček.

Besedu doprovázelo promítání dobových fotografií Alexandra Paula. „Ve středu 6. května byla vernisáž výstavy jeho fotografií z bombardování a konce války na Čimelicku a v Březnici v Americkém centru v Praze," doplnil Vladimír Bouček. Vernisáže fotografií v Americkém centru se zúčastnil spolu 
s manželi Vlčkovými z Čimelic. Právě Václav Vlček se dlouhodobě zabývá historií, která s Čimelicemi a jejich okolím souvisí, a sám jako fotograf už hodně věcí zdokumentoval. Také on minulý čtvrtek vzpomínal na události z konce války, které sledoval jako kluk.

„Celou dobu se mluví o tom, že v Čimelicích byla podepsaná kapitulace, ale dodnes nikdo skutečně neví, jakou listinu tady zástupci armád podepsali. Snažili jsme se pro obec listinu – nebo alespoň její kopii – získat, ale i když nám to bylo z vlády slíbeno, nepodařilo se to dodnes," uvedl Václav Vlček. Dokonce o místě, kde byla listina podepsaná, se dnes vedou dohady, i když jej kdysi zkoumala odborná komise.

Nejstarší z účastníků Vladimír Kopta (90) se přistěhoval do Rakovic s rodiči z Ukrajiny, když mu bylo osm let. Vzpomínal na nálety na Čimelice a okolí, jak je viděli s kamarády, když šli do kostela. „Přiletěli tři hloubkaři, aby si odlehčili, shodili nádoby na pohonné hmoty, tak jsme se místo do kostela vydali na místo, kam dopadly… pak přiletělo šest hloubkařů a začalo se střílet. Kluci doběhli do remízku a já to nestihl, strouhou jsem se dostal na hřbitov a lehl jsem si mezi túje u hrobů. Začalo to kolem desáté a v půl jedné to skončilo. Bylo jasně vidět, kam bomba letí… Na všechno, co se hýbalo, stříleli, ale na koně, kteří se pásli u hřbitova, už ne…"

Dalšímu z účastníků besedy Emilu Hulešovi bylo tenkrát osm let. „… Německé ženy k nám chodily a žádaly o jídlo a slibovaly, že vůdce nás dá na lepší ostrov, přitom už všem bylo jasné, jak válka dopadla…" Vzpomínal i na to, jak jako děti sbírali munici, náboje a zbraně 
a jaké měli štěstí, že se tenkrát nikomu z nich nic nestalo. „Tenkrát nebyly cukrovinky, čokoládu jsem jedl poprvé na vojně. Dětství nebylo zrovna radostné. Když byl nálet, naši mě nikam nepustili. Ale vzpomínám si, že když přijeli Američané, byli jsme za nimi asi dvakrát s nadějí, jestli nedostaneme žvýkačky, ale nedostali jsme nic…"

Pokračoval Josef Filous, kterému bylo v té době jedenáct let, když s tatínkem viděli první letadla a pak další, ze kterých padaly bomby. „.. Jedna padla tam, jak je dnes obecní úřad, a dvě na pole. Když přijeli Američané, udělali si zázemí Na Knížecí, vařili si tam a dali nám čokoládu…"

Vyprávění doplnil Miroslav Bouček , který žil v té době jako desetiletý kluk na svaté Anně. Vzpomínal na to, jak poslouchal s dědou Londýn, kde mluvili o postupu armád. „… Když chyběl ve škole syn známého konfidenta, tak nám učitel Sedláček vyprávěl o českých dějinách, což se jinak trestalo. Nenáviděli jsme Němce, protože jsme s nimi přicházeli do styku už v kostele. Hitlerjugend měli středisko ve Vedanově a dávali nám najevo svou nadřazenost…" Také on vzpomíná na letadla, zvlášť na první, které přistálo na Štědroníně a ze kterého předtím vyskočil Čechoameričan a snažil se utéci do bezpečí.


Všichni přítomní se rozcházeli s přáním, aby to byly poslední vzpomínky na válku a aby už žádný válečný stav další generace nezažily.⋌