Kostel, který má načervenalou barvu a zdobí ho sluneční hodiny, je obehnán zdí z cihel. Místy hodně oprýskanou.Vstupy železnými vraty jsou zamčené na zámek. My máme to štěstí – i když není mše svatá – že můžeme dovnitř. Nejen na zahradu kostela, ale i do něj samotného.

Je stroze zařízen. Je tu jen oltář bez obrazu, varhany a lavice. I přesto má velké kouzlo a atmosféru. Očaruje vás románská žebrová klenba a zaujmou očíslované kamenné dlaždice. Teď zrovna stojíme na „pětce". Bohužel i tento kostel se v devadesátých letech minulého století stal terčem zlodějů, kteří se dovnitř dostali přes dveře zákristie a ukradli výzdobu. Před zloději byly uchráněny těžké varhany či lavice, ale i obraz, který při úklidu kostela před zhruba deseti lety našly místní ženy. Byl schovaný za skříní v zákristii.

Na kostelu se podepsali i různí výrostci. Před jeho vstupem jsou na zdi vyryté milostné vzkazy. Dozvídáme se třeba to, že někdo miluje Michala. Zásahu vandalů neunikla ani zvonice u kostela. Má rozbitý zámek, takže se každý může dostat dovnitř. Jak poznamenává starostka obce Květov, pod kterou osada Vůsí spadá, Alena Veselá, zvonice přestěhovaná z Červené nad Vltavou nebyla. „Ta asi neměla takovou historickou cenu jako kostel, tak ji zbourali, a tady v témže stylu postavili novou," ukazuje.

Pamětnice Johana Žabková (85) vzpomíná na to, jak kostel rozebírali po blocích a v roce 1960 přesunuli. „Kostel bourali ručně, žádná technika tam nebyla. Každý kvádr očíslovali a nahoře ve Vůsí kostel stavěli podle čísel, jak to bylo," popisuje Johana Žabková. Přesto není úplně stejný. „Nepostavili tam kůr, který tu původně byl. Památkáři řekli, že v románské době kůr, jak ho známe my s varhany, nebyl. Varhany jsou na mírně vyvýšeném pódiu," vysvětluje pamětnice, která se narodila v Praze a dlouho zde i žila, ale na zaniklou Červenou nad Vltavou má mnoho vzpomínek. Její otec, tamější rodák, tu postavil chatu, kterou později přestavěl. Ještě rok před zátopou k ní stavěl schody… Ani ona ale neunikla vodě z nově vybudované přehrady, která byla dokončena v roce 1961, tedy před padesáti pěti lety.

Johana Žabková, původním povoláním zpěvačka v divadle, si vybavuje, že v původním kostele se na kůr chodilo po schodišti z venku. „Doma mám asi dvě fotografie, jak interiér kostela původně vypadal," podotýká s tím, že nyní je kostel o výzdobu ochuzený. Chybí tu třeba postranní oltář, ze kterého se zachoval jen obraz se svatou Annou. Právě ten, který našly ženy schovaný za skříní.

Dělníci, kteří kostel znovu budovali, byli ubytováni v penzionu ve Vůsí, k Vltavě to tak neměli daleko. „Tatínek už byl v té době v penzi a chodil to okukovat. Vím, že říkal, že dělníci dbají na to, aby byly části kostela na stejných místech jako dříve," vzpomíná Johana Žabková, která dnes žije v Milevsku a část roku tráví na chalupě ve Vůsí.

Řemeslníci při znovupostavení kostela odkryli fragmenty fresek, které byly dříve zabílené. Nyní jsou na několika místech v kostele vidět.

Loni při extrémním suchu, kdy hladina Orlíku klesla například v říjnu zhruba o osm metrů oproti normálu, byly odhaleny i základy obvodových zdí červenského hřbitova, který se u kostela nacházel. Ostatky pohřbených byly přemístěny ke kostelu sv. Jana Křtitele a Panny Marie v části Svatý Jan, která také patří k obci Květov.

Vybavuje si to i rodačka z Vůsí, sedmdesátiletá Jana Jedličková. „Jakmile se hřbitov začal vykopávat, už tam nikdo neměl přístup," vzpomíná Jana Jedličková, která se loni v létě nebyla na odhalené základy hřbitova podívat. „Nechci si to připomínat," vysvětluje s tím, že v jejich rodinné hrobce v Červené nad Vltavou byla pohřbena její babička a dědeček. „Babička zemřela v listopadu a na jaře se hřbitov stěhoval. Když mi zemřeli rodiče, mysleli jsme si, že babička bude ležet u Sv. Jana. Kam ji uložili, to nevíme," vypráví a oči se jí lesknou. Pátrat po tom, kde skončily babiččiny ostatky, nechce a ani nebude. Jisté je to, že slib, který dostal otec Jany Jedličkové, splněn nebyl.