Montovaný železniční most přes Vltavu u Červené je dodnes slavná stavba, která ve své době patřila k vrcholům mostního stavitelství. S jeho dějinami je však spojeno i několik lidských tragédií, na něž se dnes už skoro zapomnělo.

Po mostní plechové podlaze mezi kolejemi bylo možno most přejít pěšky nebo přejet na kole. Bylo to sice spojeno s velkým rizikem, ale přesto mnozí chvátalové takové riziko podnikli, ačkoli z obou stran mostu to výstražné cedule přísně zakazovaly.

Dne 17. srpna 1935 odjel ze svého domova na Červené Jaroslav Kolář, mladý, čtyřiadvacetiletý dělník. Měl namířeno do Písku a chtěl si přes most zkrátit cestu. Když dojel asi do poloviny mostu, objevil se náhle z protější strany osobní vlak. Kolář tedy rychle obrátil kolo a prudce se rozjel nazpět – domníval se, že stačí dojet na konec mostu a tam se vlaku uhnout.

Jeho odhady však nevyšly a vlak jej na samém konci mostu dohonil. Kolář byl namístě mrtev a vlak vlekl jeho zmrzačenou mrtvolu ještě asi 70 metrů po kolejích. Náraz vlaku byl tak prudký, že Kolářovo šatstvo bylo roztrháno na kusy a mrtvola ležela v kolejišti nahá. Z nebožtíkova bicyklu zbylo jen několik pokroucených součástek. Na místo nehody se záhy dostavila soudní komise v čele s milevským soudcem Karlem Boučkem a lékařem MUDr. Janem Kořenským z Bernartic, ale nešťastníkovi už nebylo pomoci.

Jeho ostatky byly pohřbeny na dnes už neexistujícím terasovém hřbitově u kostela na Červené. Po dlouhý čas pak tento smutný případ působil jako důrazné varování. 

Vladimír Šindelář, Milevské muzeum