V okolí našich měst se dodnes vyskytují kopce a návrší, které nesou názvy Šibenný vrch, Na spravedlnosti, Šibeňák, Golgota, Pod šibenicí, Katovo pole a mnoho dalších. Názvy dokládají, že zde bývala kdysi popraviště, kde na šibenicích a popravních kolech tlely ostatky mrtvých odsouzenců. Podle tehdy obvyklých pověr toužili mnozí lidé získat nějakou část takového mrtvého těla pro štěstí nebo pro pokusy o černou magii. Pokud se ovšem nechali chytit, mohly být následky nepříjemné.

Roku 1681 se Bartoloměj Chládek, kočí, pokoušel o svatojanské noci ukrást oběšenci na šibenici u Mirovic ruku a kus šatu. Protože se mu nepodařilo dosáhnout na visící tělo, přizval si ještě druhého kočího, který hákem přitáhl visící mrtvolu a Chládek pak konečně vytoužené části těla získal. Někdo je však pozoroval a celou věc hned nahlásil úřadům. Nevíme, co se oběma mužům stalo, ale za čáry a kouzla byl tehdy v platnosti trest smrti upálením.

Také milevská smolná kniha popisuje takový případ. Roku 1577 se před zdejším konšelským soudem octl Martin Leylovec, syn mlynáře od Otavy, který přiznal, že žádal pastýře, aby mu sehnali řetěz ze šibenice. Jestli se to skutečně stalo, doloženo není, ale protože byl „takového řetězu tolik žádostiv, byl na něm ve čtvrtek po sv. Duchu onoho roku oběšen" na milevském popravišti.

Autor těchto řádek je rád, že nežije v tehdejších časech. Kdoví, jak by to s ním dopadlo, kdyby se zjistilo, že má v zásuvce svého psacího stolu pečlivě zabalenou třísku ze šibenice.

Vladimír Šindelář, Milevské muzeum