Stanislav Beránek začínal v hřebčíně v Xaverově, kam mu více méně pomohla i náhoda. Tehdejší vedení JZD nechtělo, aby chodil do zemědělské školy v Jindřichově Hradci a hrozilo mu, že ho po prvním pololetí vyhodí.

„Ale ještě před tím se u našeho statku objevil někdejší ředitel českobrodských státních statků a sháněl krávy. Pak uviděl čistokrevného lipicána, kterého mi táta koupil. Ten ředitel byl koňák a když viděl, jak jsem dal koni uzdečku a bez sedla s ním vyrazil, tak mi slíbil, že sežene místo v hřebčíně. Když mě vyhodili ze školy, tak jsem mu napsal a on slib splnil,“ vzpomínal před jedenácti lety v jednom rozhovoru pro Deník legendární jezdec.

U koní dělal všechno možné, přivedl na svět stovky hříbat, připouštěl kobyly, jezdil dostihy i parkury. Denně trénoval nejméně tři až čtyři koně.

Stanislav Beránek neustále neúnavně trénuje a také závodí. Bez koní si život nedokáže představit.
Koňákem se člověk narodí, říká Stanislav Beránek

Patří k rekordmanům Velké pardubické, byť ani jednou nezvítězil. Držel rekord 32 let mezi jeho prvním a posledním startem. Třikrát spadl na Taxisově příkopě a nejlépe zajel v roce 1986, kdy skončil na třetím místě.

Naposledy Stanislav Beránek podle vnuka Stanislava Kotěšovce, který jde v jeho šlépějích, oficiálně startoval na parkurových závodech v Políkně 18. června 2016 s koněm Diamat 2. Do jara loňského roku, tedy ještě v pětaosmdesáti letech byl v sedle. "Už to nebyly žádné dostihy, spíše projížďky po přilehlých loukách, ale dělalo mu to radost. Letos pro časté zdravotní obtíže už na koni neseděl," doplňuje vnuk s tím, že poslední tři roky po úrazu žil v domově s pečovatelskou službou v Třeboni.

"Předal mi stáj v Lásenici, ale stále sem rád ke koním jezdil. V letošním roce jsme začali budovat nove stáje a zázemí, ale těch už se, bohužel, nedočkal," dodal na závěr Stanislav Kotěšovec.

.