Aktivity členů Středoškolského klubu tím však zdaleka nekončí. Nucenou zimní přestávku využili lesáci k bližšímu seznámení s židovskou kulturou, zvyky a tradicemi; jednak formou přednášek či workshopů a rovněž půldenní exkurzí do památkách židovské Prahy s odborným průvodcem. Jakýmsi zlatým hřebem tohoto výletu a skutečně mimořádnou odměnou za naši pomoc byla návštěva běžně nepřístupné části Staronové synagogy. Když jsme se pak s nejvyššími představiteli Židovské obce v Praze loučili, nabídli nám ještě možnost celodenního vzdělávacího semináře v Památníku Terezín. Toho jsem samozřejmě jako učitel dějepisu rád využil, protože mladá generace dnes nemá mnoho příležitostí blíže se seznámit s nacistickými represivními zařízeními z druhé světové války na našem území, - a po pravdě, jelikož se o těchto věcech už moc nemluví, většina mých studentů o zřízení židovského ghetta v Terezíně dosud neslyšela.

Díky vstřícnosti a pochopení Terezínské iniciativy, která nám uhradila dopravu, skupina 32 lesáků ve slavnostních uniformách minulý týden absolvovala celodenní seminář přímo v areálu pevnosti a měla možnost s několika odbornými místními průvodci si všechny nechvalně proslulé lokality prohlédnout. Stará moudrost říká, že “jedenkrát viděné je lepší než stokrát slyšené,” což v těchto místech platilo absolutně. A nemohli jsme mít lepší hlavní průvodkyni, než paní Helenu Palovou, vedoucí vzdělávacího oddělení. Ta díky svým bohatým zkušenostem dokázala totiž přesně odhadnout, co dnešní mladí ještě “berou,” a co už jde mimo ně, nebo, v horším případě, z čeho mají legraci. Její výklad byl doslova prošpikován spoustou zajímavostí či otřesných faktů, které se běžně nikde nedočteme; ale právě tyhle “maličkosti” nejlépe dotváří ponurý obraz doby.

Během celého dne jsme kromě přednášky a krátkého filmu absolvovali prohlídku Muzea ghetta, Hlavní a Malé pevnosti, márnice, krematoria, Národního hřbitova před Malou pevností a židovského hřbitova v Bohušovické kotlině, abych jmenoval jen ty hlavní položky. Všechna místa jsme důkladně fotili a dělali si z výkladu průvodců poznámky, protože plánujeme uspořádat v aule školy výstavu pro ty spolužáky, kteří možnost účastnit se semináře v Terezíně neměli.

Už při plánování této klubové akce jsem si budoucí účastníky trochu otestoval. Nabídl jsem jim totiž možnost udělat dobrý skutek: navrhl jsem, že na oběd bychom mohli zajít do restaurace, kde vaří a obsluhují lidé se zdravotním postižením. Všichni byli pro, a tak jsme alespoň takto symbolicky pomohli jejich začleňování do společnosti. První věc, která mi udělala radost. A nebyla jediná.

Mezi veřejností panuje vžitá představa o “drsném lesákovi,” kterého jen tak něco nerozhodí. Já to takhle jednoznačně nevidím. Jistě si, milí čtenáři, sami vzpomenete na svá studentská léta a školní výlety. Jak bývalo cestou v dýchavičném autobuse Karosa veselo, jak se zpívalo všechno možné a často došlo i na všelijaké “odrhovačky,” až se váš tehdejší pedagogický dozor před řidičem za své svěřence mnohdy styděl…

Tak ta moje “terezínská” parta prváků, doplněná o zkušené a protřelé třeťáky, seděla na zpáteční cestě jako opařená. I ti největší “drsňáci” byli “naměkko.” Jindy ono bezstarostné mládí si najednou uvědomilo, že v minulosti ne každý a ne vždy měl důvod ke smíchu a veselí. Před chvílí totiž slyšeli třeba o studentech litoměřického gymnázia, zastřelených v pevnosti těsně před koncem války…

A ještě jedna věc mě opravdu dojala a o tu se chci s vámi na závěr podělit. Protože se snažím zdokumentovat všechny důležité akce našeho klubu, někdy se mi stane, že kvůli co nejlepšímu záběru se na místě zdržím o něco déle než zbytek výpravy. A tak když jsem natáčel poslední záběry v márnici, všiml jsem si dvou prváků z mé třídy, Matěje a Lukáše. Kluci ze svého kapesného koupili každý jednu svíčku a u nejbližší spalovací pece je položili a zapálili. Ten jejich spontánní nápad koupit a zapálit na tak příšerném místě svíčku mi připadá jako krásné a neobyčejné gesto; jako výraz úcty k těm, kteří se nedožili konce války a svobody. Jejich prostý čin mě utvrzuje v přesvědčení, že dnešní mládež není jenom konzumní a bezcitná, jak mnozí tvrdí.

Mgr. Milan Vavřík, vedoucí Středoškolského klubu při Lesnických školách v Písku